O nikdy nedopitém kafi Inky Machulkové (1933–2014)

Milá Inko,

vzpomněl jsem si, jak sis vždycky povzdychla, že my tady v Čechách, na Moravě a ve Slezsku moc nepíšeme dopisy, i když vám „tam venku“ pomáhají udržovat kontakt s rodným jazykem. Vím, že je to i můj případ, znásobený navíc tím, že v době e-mailové jsi zůstávala Ty – se svým rozpadajícím se psacím strojem s německou klávesnicí – trochu osamocená. Takže Ti píšu.

Před deseti lety (už!) jsem s Tebou dělal rozhovor pro Tvar, korespondenčně (vidíš!), a bylo to pro Tebe po dlouhé době objevení se v literárním periodiku. (Měla jsi už předtím rozhovor v rozhlase, jezdila jsi do Prahy od devadesátých let, sice s dlouhou přestávkou, ale jezdila.) Nechci vůbec říkat, že jsme tím rozhovorem zahájili Tvůj „návrat“ do literatury – myslím, že jsi byla už v té době rozhodnutá vydat knížku básní, i když to bylo po sedmadvaceti letech od té poslední. Jen jsem Tě možná v tom rozhodování trochu popostrčil.

Vzpomínáš na křest Neúplného času mokré trávy v Krásných ztrátách v prosinci 2006? Křtilo se kafem a popelem z cigaret, protože obě ingredience patřily nerozlučně k Tobě. Tvoje cesty z Mnichova sem, do Prahy, bývaly jen tu a tam, když sis našetřila z bídného důchodu, aby sis tady mohla zaplatit týdenní podnájem u známých. O to bývaly ty návštěvy hektičtější – scházela ses s kdekým a nechávalas za sebou nedopité kafe, plný popelník a objednané jídlo jsi sotva dojedla. Příliš mnoho asociací a příliš mnoho historek Tě napadávalo v pražských kavárnách a hospodách, kam jsi docházela pomaličku, jak už jsi nemohla moc na nohy. Pamatuješ, jak jsi odchytla Václava Havla, který šel kolem s ochrankou? Tvůj přístup k životu byl vůbec spíš veselejší, třeba když Tě líznul lehkej infarkt a Ty ses chechtala německým saniťákům v autě. Mělas vždycky velkou výhodu v tom, že ses dovedla smát i těm, kterým jsi lezla na nervy. Ale vím o těch Tvých smutcích. Sama jsi říkala, že když měl Giacometti deprese, dělal svoje sochy menší a menší. A že Ty, když máš chandru, píšeš kratší a kratší básně, sesekáváš je do maličkých giacomettiovských sošek.

Jsem rád, že jsem Ti mohl pomoct s výborem Zamkni les a pojď, co jsi přichystala pro Host. Když jsi byla nominovaná na Magnesii, zastupoval jsem Tě v hledišti; to kdybys náhodou vyhrála, abych to mohl převzít. Ale nevyhrálas. A stejně tak mne bavilo sedět s Tebou v kavárně Louvre a sestavovat texty pro Probuzené hráče, Tvou poslední knížku básní, kterou jsi vydala u Šavrdů v dybbuku. Víš, Inko, i když jsme si v posledním roce moc nevolali ani nepsali, mám dojem, že jsme tak nějak o sobě věděli. Tys měla zdravotní problémy a trvalý nedostatek peněz Ti nemohl dovolit, abys mohla být v Tebou milované Praze trochu déle. Já jsem se taky plácal životem, jak to šlo. Ale vzhledem k tomu, že jsi vždycky říkala, že my „listopadoví“ o sobě víme (byla jsi jen o jedenáct dní starší – a čtyřicet let navíc), chápal jsem to tak. Doufám, že Ty taky. Tvé předlouhé telefonáty byly optimistické, i přes dost smutné situace Tvého života.

No, a včera mi psal Honza, jako Tvůj syn, že jsi 27. 3. 2014 v Mnichově umřela. Věřím, že na Tebe někde čeká zapálená cigareta, ze které v chvatu vyprávění sotva párkrát potáhneš, a taky to Tvé dlouhodobě stojící kafe, od něhož odháníš číšníky, kteří nechápou, žes ho ještě nevypila. A že tam třeba potkáš i tu svou první velkou lásku, světskýho kluka co Tě naučil házet nožem, stejně jako Vaška (Hraběte) a Vladimíru (Čerepkovou), kteří s Tebou patřili k té naší beatnické scéně v šedesátých letech.

Měj se tam hezky. Moc Tě zdraví

Michal (Jareš)