Namísto nekrologu. Bohumila Grögerová (7. srpna 1921 – 22. srpna 2014)

Daniela Hodrová: Točité věty
 

Ačkoli označení pavilonu bylo tak jasné, A7, a tedy mělo být snadné pavilon najít, ocitla jsem se úplně jinde, u pavilonu CH, písmeno Ch se v hebrejské abecedě nazývá Cheth a znamená plot, smysl života je v této fázi zapomenut, také touha po lásce je zapomenuta, mocná zkušenost nás volá ke skutečnosti, všude bylo pusto jako před dvěma roky v areálu curyšské nemocnice Burghölzli, jen ze zadního vchodu pavilonu CH vyšla vyhublá žena v rozepnutém županu, posléze jsem bloudila u plotu na samém okraji areálu, kde nemocnice sousedí s vilami, než jsem se pak obloukem vrátila k hlavnímu vchodu, kterým jsem před čtyřiceti lety poté, co jsem uprosila vrátného, návštěvy byly tehdy mimo stanovený den a čas přísně zakázány, běžela za sanitkou, kterou přiváželi matku z nemocnice Na Františku na operaci mozku, nakonec jí jen odsáli krev a hlavu zašili, doběhla jsem, právě když ji na lůžku vnášeli dovnitř, ještě jsem zahlédla svoje červené froté ponožky, které jsem jí den nebo dva předtím navlékla. Teprve když jsem začala sledovat stoupající číslo u vchodů označených písmenem A, A jako hebrejské písmeno Alef, které podle Weinreba znamená hlavu, býčí hlavu, slovo, které přichází do tohoto světa z nebes jako zvolání odjinud, z nicoty, z onoho světa, a konečně jsem ve vzdálenosti několika desítek metrů vlevo před sebou zahlédla A7. Ani tím však moje bloudění neskončilo. Vešla jsem do výtahu, kterým jsem chtěla vyjet do druhého poschodí, dotýkala jsem se názvu oddělení v naději, že se výtah rozjede, stál, tlačítko pro otevření dveří, D jako Daleth, písmeno, které znamená, že po cestě tímto životem najdeme dveře k jiným životům, jsem nenašla. Přičítala jsem to tomu, že je výtah označen jako evakuační a za jiných okolností zřejmě nefunguje. Teprve za hodnou chvíli jsem objevila nenápadný štítek s tlačítky, nacházel se ve výši pasu, kde jsem ho nehledala. Pohyb byl tak nenápadný, že jsem si ani nebyla jista, že se výtah vskutku rozjel, natož jestli místo do druhého patra nemocnice nevyjedu na druhou galerii v Národním divadle nebo nesjedu do druhého suterénu, ne-li přímo do podsvětí, jak se toho u nás v domě nejspíš oprávněně obával Emil Juliš. Ani pokoj jsem nenašla hned, došla jsem nejprve na konec chodby k číslu 1 aod něj postupovala k číslu 6, které jsem předtím nemohla vidět, jelikož dveře zely dokořán. Zdálo se mi, sotva jsem vešla, že leží hned vlevo u dveří, ale ve tváři a celá byla tak změněná, že jsem váhavě prošla celý pokoj, rozdělený bílými zástěnami na čtyři části, a teprve když jsem vyloučila ostatní tři ženy, ještě nepodobnější té, kterou jsem důvěrně znala a milovala, vrátila jsem se k ní, a abych se ještě ujistila, přečetla jsem si v nohou postele cedulku BOHUMILA GRÖGEROVÁ, na náramku, který měla na pravé ruce, se příjmení opakovalo spolu s údajem A7 II 6, zjevně pro případ, že by se v labyrintu chodeb a budov ztratila. Byla to opravdu ona, nebo vlastně už to úplně ona nebyla, něco ze své podoby si s sebou odnesla do spánku, z něhož jsem ji něžnými dotyky chvíli probouzela, ztrácela se v nazelenalých prostěradlech, maličká, hlavičku neměla větší než panenka, kterou s sebou kdysi vzala do špilberských kasemat a jednou ji vyslala do studny prozkoumat podvodní království. Vykláněla jsem se k ní do světa, jehož zvláštní vůni její tělo už vydechovalo, přes ohrádku nebo plot, obemykal ze všech stran lůžko, stejně jako lůžka ostatních žen v místnosti, zřejmě nejen proto, aby nespadly, ale hlavně proto, aby ty, které se vydávají na cestu, och bich v řeči starých Mayů, nevzaly s sebou živé. Myslím, že by se moc nestalo, kdybych teď odešla, řekla. V tu chvíli jsem nad ní stála s její mladší dcerou Bohunkou, připomínala jí, aby ji posílila, vzpomeň si, mami, jak jsme v Sedle zpívaly. Rozzářila se, Zrcadýlka moje! Co teď čteš? zeptala se mě, jak mívala ve zvyku. Ještě pořád Merleau-Pontyho. Šeptem jméno opakovala, jako by si ho chtěla vrýt do paměti, snad jsem od něj ani nikdy nic nečetla. Nezeptala se mě jako obvykle, jestli už s psaním románu končím, ačkoli tentokrát bych jí odpověděla, ano, právě končím, už to věděla.

(kapitola z chystaného románu Točité věty)