Za Naděždou Slabihoudovou (1. 5. 1922 – 8. 6. 2014)

Letos v dubnu, v osmém čísle Tvaru, vyšel překlad povídky estonského prozaika Andruse Kivirähka „Princ a chuďas“. Chtěli jsme tak připomenout patnáct let od úmrtí Vladimíra Macury, velkého milovníka a propagátora Estonska. Živě si pamatuju, jak jsme se s Naďou (chtěla, abych ji tak oslovoval, neboť prý „paní Slabihoudová je moc dlouhý“) sešli nad korekturami a probírali nejasná a sporná místa; v její tváři se zračila únava z překonané choroby, ale ani ta nedokázala zahnat onen věčný úsměv, pro Naďu charakteristický. Bylo to žel naše poslední setkání, stejně jako překlad Kivirähkovy povídky byl Nadiným posledním publikovaným překladem; zemřela začátkem června v úctyhodném věku 92 let. Završilo se jedno velké překladatelské dílo, zpočátku orientované na ruskou klasiku, od konce sedmdesátých let – pod vlivem Macurovým – tíhnoucí k estonštině: českým čtenářům Naďa zprostředkovala více než dvě desítky estonských literárních děl, především A. H. Tammsareho, v posledních letech si oblíbila právě Kivirähka, jehož kniha Muž, který rozuměl hadí řeči vyšla v roce 2011. Je to, obávám se, na dlouhou dobu poslední překlad z estonštiny u nás vydaný, kolikrát jen si Naďa posteskla, že vychovat si své pokračovatele se jí nepodařilo…

Setkání s ní byla milá a konejšivá: tu a tam jsem zavítal do jejího domečku na kraji Petříkova nedaleko Velkých Popovic, na oplátku se pravidelně zastavovala u nás v redakci, vždy pro posledních pár čísel Tvaru. Jsem rád, že na jeho stránkách našla prostor pro publikaci svých překladů a článků, jimiž se snažila – stejně neúnavně a obětavě jako kdysi Macura – propagovat jeden malý, o to však pozoruhodnější národ. Děkuji Vám za tu dlouholetou nezištnou službu, Naďo.
 

Michal Škrabal

(rozhovor s Naděždou Slabihoudovou přinesl Tvar 4/2007, najdete ho v archivu na našich webových stránkách)