Le web est mort, vive le web!
od konce září máme
nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...
Léto!
Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.
otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi
k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis
Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června
Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…
Útržky z poezie (připravuje Sylva Ficová)
51/2024
Anna Barkovová: ***
Miluji zlobně a přitom strádám,
se sevřeným hrdlem se zadýchávám.
Ve šťastném okamžiku prchavém
s visícím nad srdcem balvanem,
s ostýchavostí mihnoucí se v úsměvu,
o odpuštění prosím, prosím o něhu.
(1954)
Anna Barkovová
(* 16. 7. 1901 – 29. 4. 1976)
Ruská novinářka, spisovatelka a básnířka. Kvůli své neústupnosti, otevřenosti i lesbické orientaci přišla již na konci 20. let o možnost publikovat a roku 1934 byla odsouzena k pěti letům v pracovním táboře; znovu byla zatčena roku 1947 a 1956, kdy opakovaně skončila v gulagu. Roku 1967 se díky intervenci Alexandra Tvardovského a Konstantina Fedina mohla konečně vrátit do Moskvy, kde také poměrně neznámá a v chudobě zemřela.
Oficiálně začalo dílo Anny Barkovové vycházet až v 90. letech po otevření archivů KGB; vybraná báseň v překladu Radky Rubilinové je z nedávno vydaného výboru 8 hlav šílenství (PROSTOR). Pod stejným názvem vzniká o Anně film v režii Marty Novákové.
Z ruštiny přeložila Radka Rubilinová
editorial Adama Borziče
Přiznat si odpovědnost k instituci literatury
reportáž Svatavy Antošové z nedávného Sjezdu spisovatelů
Mezi severem a jihem
recenze Ladislava Selepka na básnický debut Marie Iljašenko
nekrolog Sylvie Richterové za Ludvíka Vaculíka (1926–2015)
Ludvík Vaculík byl ohromný a nikomu nepodobný. Příležitosti zlámat si vaz mu vbíhaly do cesty, jako když na sjezdu spisovatelů roku 1967 vrhl strašný pravdivý soud do tváře mocných, kteří v zemi nic dobrého neudělali. On na rozdíl od nich okem hospodáře pozoroval každý cíp země a nejraději by snad byl všechno tak dobře obhospodařoval jako dobřichovickou zahradu. Přátele obdarovával jablky, zapsal jméno každé odrůdy. Myslel, jako se myslí nikoliv nad papírem, spíš jako při fyzické práci; jeho myšlenky byly pádné, skoro hmatatelné. Jeho přesná pojmenování dokázala vyhánět z ráje, jako jablka poznání.
K jedné dosti přehnané reakci
A. Borzič reaguje na článek J. Bělíčka
FotoFet
Melin komentář k fotce Johany Kasalové
Zlá ovce
a jejích pár kvízových otázek, abyste měli o vakacích nad čím přemítat...