Mezi severem a jihem

Marie Iljašenko: Osip míří na jih
Host, Brno 2015, 80 s.

Prvotina Marie Iljašenko je příjemná četba, která neklade velký odpor, nevyvolává zvýšenou teplotu, neútočí expresivitou ani křiklavostí významových spojení, účinkuje poklidným fluidem sálajícím z pozadí. Přitom smysl není automaticky zřejmý, pořád z něj něco uniká; básně se halí do jemně průhledného hávu, v jehož záhybech zůstává cosi skryto. Prošel jsem sbírku se zaujetím, bez násilí, a zároveň bez pocitu, že bych se nudil, což mě právě mate. Na pohled jednoduchý, přístupný jazyk, na pohled klouzání po povrchu mapy prožitků, odkazů a míst v sobě musí ukrývat neviditelné spojnice.

Vezměme si báseň „Krajina se psy“: „Kde pohled na čtverce přímořského kraje, / pole, moře pod občasným sněhem / tě vytrhávají z nutnosti / stát uvnitř či vně načrtnutého kruhu. // Psi neustávají v honičce, / pastýři už dva tisíce let čekají na něco mimořádného / a všichni andělé mají zbraně. // Nezbývá než útěk Kamenicí po kočičích hlavách / přes zadní dvorek chemické čistírny s tváří zakrytou, / ale ty se jednoduše probouzíš a jdeš do knihovny / za Rafałem Wojaczkem a Cyprianem Norwidem. // Jen polský řidič, který tě veze k hranicím, / se ještě rétoricky ptá: ach, proč je v našem sexu / takový přebytek duchovnosti?“ Přechody, pohyb, místopis, navazování působí přirozenou plynulostí, bez zádrhelů a tupých švů, přestože procházíme několika navzájem heterogenními světy, navlékanými jako korále – princip se opakuje v průřezu celé knihy. Nejde však o cestopis vnější, jak jej známe z turistických průvodců; jde o pohyb permanentně uhnízděný v duševním světě subjektu. Kamkoliv se jeho (respektive její) pohled vydává, odráží se od vlastního rozpoložení, svět existuje proto, aby v něm cosi prožíval(a). Tím je zabydlován, zaplňován, koncipován. K místopisu se přidávají abstraktnější reflexe, postřehy, vzpomínky, příběhy z minulosti, odkazy ke zkušenosti privátní i společenské, symbolické obrazy a podobenství, paralely duchovní nebo erotické. Chvíli jsem zvažoval, jaký podíl na účinku básní má myšlení samo („Moc přemýšlet, to je největší prokletí.“), a zjistil jsem, že téměř žádný. Jakkoliv se subjekt vyjadřuje racionálně nebo metaforicky v rámci logických zákonů, jakkoliv zůstává projev koherentní a k citovým výlevům má daleko, není výpověď řízena hlavou. Tím se v textu otevírá prostor, do nějž lze čtenáři vstoupit, cítit se v něm jako doma, osvojit si jej k užívání.

Sbírka se dělí do čtyř částí, mezi nimiž se přelévají charakteristické leitmotivy podle toho, kde leží aktuální dominanta – netvoří neprostupné kabinky. Nejmarkantněji se to projevuje v závěrečném, co do příběhu nejpřísněji koncipovaném bloku – vtipné poemě s názvem eponymním k titulu sbírky, v níž se lyrický subjekt přesouvá do role vypravěče a střed pozornosti zaujímá mluvící papoušek Osip, t. č. v pražské Libni naproti autodílnám… Druhý oddíl – „Danziger Zeitung“ – odkazuje k polským, či dříve pruským reáliím, je kartograficky nejexplicitnější. První a třetí oddíly si jsou blízké zvýšenou niterností pohledu, zaměřením se na sebe, aniž by ztratily vlastnosti geografi ckého rozhledu; v prvním se o slovo opakovaně hlásí motivy samoty a jí příznačné zimy, nespokojenosti, zápasu – například ve vztahu k bolesti či nemoci –, ve třetím se reflexe posouvají směrem k filosofi i a metafyzice, k otiskům minulých domovských krajin nebo k nově nacházenému milostnému objektu.

Kulturní, historický a společenský vklad, jenž se prosévá celou knihou, vypovídá vedle uvedeného také o židovských, starozákonních, středo- či východoevropských podnětech (azbukovník, chupa, Arménie, pohoří Karákóram, Adamův pád). Vize „černé“ Afriky nachází společníky v dalších antropologicko-kulturních „kolébkách“, ať už je umístíme do Indie nebo do oblasti Blízkého východu. Okřídlené „všude dobře, doma nejlíp“ by rádo platilo i zde, pokud by ovšem subjekt zjistil, kde to „doma“ vlastně je. I v tom spočívá jeden z hnacích konfliktů – pořád je třeba někam vyrážet, někde se pohybovat, zkoušet to a ono, prožívat „zadržení v pohybu“, oscilovat mezi „tady“ a „tam“, mezi bezprostřední blízkostí a vysněnou dálkou, což se uplatní i v příběhu poemy. Čtenáři, jenž není encyklopedicky vzdělán, přijde internetový vyhledávač občas vhod a slova jako „enciánový“ nebo „fajánsový“ rozšíří slovní zásobu.

Jinou konstantu představují religiózní signály převážně křesťanské, ale také buddhistické provenience. Nejde naštěstí o dogmatiku; navazované vztahy by leckdy sotva uspěly v rámci katechismu. Koho by napadlo, že po verších „Mluvil polsky a zřídka rusky, ale nemísil jazyky / a nehandloval: opusť, odevzdej a pak ti daruju pokoj. / Protože věděl: největší požehnání není v pokoji, nýbrž v neklidu, / neklid, a ne guldeny vedl lodě na dalekých cestách!“ dospějeme ke zjištění: „Bylo to dávno, v časech praotců, proroků, oslátek. / Jsou dávno pryč. A přece si říkám – / v dětství byl Bůh úplně jiný.“? Snad nejde o totožnost samu, to by bylo příliš průhledné; vystačíme si s paralelou bez nároku na racionální explikaci. Raději než o religiozitě je vhodné mluvit o spiritualitě sbírky, o protkávání duševního světa motivy religiózního původu, jenž se připomíná na způsob doličných předmětů, nikoliv ortelu.

První dojem z četby několika básní v časopise mi napovídal, že jde o takové neslané nemastné nic moc. Teprve zkušenost se sbírkou jej opravila. Dalo by se tvrdit, že surfování je příliš pohodlné, pokud by mu chyběly ony kořínky a vyhlazené spoje; nebo že příležitostná popisná výčtovost báseň zbaví napětí – pokud ji nechceme číst v kontextu dalších dílů, které postup vybalancují; nebo že řada veršů o samotě jsou banální výroky, zažité obrazy apod., pokud spojitým účinkem nevyvolají uvězňující téměř omámení jako v miniatuře „Bohové těch míst“: „Kdyby to byli jen démoni v mé hlavě, / jednou by ses mohl dívat, jak pouštím do oken slunce. / Měnili bychom se a co rok bychom vydali knihu. / Na tvé pláži by nebyl písek, ale drobné kamínky s očky, / které by se na nás dívaly očima středomořských bohů.“ Básněmi nelze procházet donekonečna, natolik nedobytný svět nevytvářejí, obzor se s opakovanou recepcí nerozšiřuje – v úvodu zmíněná unikavost však zůstává jejich šťastným kódem. Postačí stopa, již zanechávají, která se ohmatá a přidá do stavebnice, energeticko-poetický nápoj, dotek neviditelna. Co se týče stylistiky, i z citací je poznat, že místy lze obraty gramaticky zkondenzovat, zbavit pomocných výrazů a konverzačních pojítek, redukovat opakování slov či ošetřit zeugmata, ačkoliv nevím, zda by to neubralo na nenucené „mluvnosti“ stylu. V závěrečných básních poemy mi přišlo podezřelé mnohonásobné užití dvojverší na motiv ovsa; navzdory významové variaci je nebezpečí řídnutí a vyprchávání opakovaného obrazu přítomné. Polemizovat lze s několika místy, na nichž se subjekt poddává vábení gnómické rétoriky („a to, co bylo křivé, bude narovnáno / a to, co bylo uzmuto, se navrátí ke svému majiteli“). Jednou jde o pole notoricky provařené, jindy o náznak mysteria („Každý by měl pracovat s tím, co má: / s rozpáleným čelem nevejdeš do lesa, / s ostrou sekerou z lesa nevyjdeš, / v cizím lese nezapálíš oheň.“).

Nakonec poznámka k typografi ckému zpracování: bizarní rokokový vzor útočící na smysly od předsádky až ke stránce s mottem, zčásti zatemňující textové informace – snad na výraz vzpoury proti stereotypu signetu, patitulu atd.? –, ve mně vyvolal zděšení. Poté, co se hlouběji v knize proměnil ve střelbu na opeřené stíny, jsem měl blíž k rozpačitému úsměvu – poezie Marie Iljašenko nepostrádá smysl pro hravost, to je pravda, ale přeci jen mi to přijde moc strakaté.

Ladislav Selepko