nekrolog Sylvie Richterové za Ludvíka Vaculíka (1926–2015)

22. 6. 2015

Ludvík Vaculík byl ohromný a nikomu nepodobný. Příležitosti zlámat si vaz mu vbíhaly do cesty, jako když na sjezdu spisovatelů roku 1967 vrhl strašný pravdivý soud do tváře mocných, kteří v zemi nic dobrého neudělali. On na rozdíl od nich okem hospodáře pozoroval každý cíp země a nejraději by snad byl všechno tak dobře obhospodařoval jako dobřichovickou zahradu. Přátele obdarovával jablky, zapsal jméno každé odrůdy. Myslel, jako se myslí nikoliv nad papírem, spíš jako při fyzické práci; jeho myšlenky byly pádné, skoro hmatatelné. Jeho přesná pojmenování dokázala vyhánět z ráje, jako jablka poznání.

Neodmítl ani tenkrát, když mu kolegové uložili nepohodlně pojmenovat cosi velmi nedobrého. Když to nepohodlné dosáhlo masového úspěchu, nepřipisoval si zásluhy. Když z toho byl mezinárodní průšvih, nesl následky. Snad je to škoda, že Dva tisíce slov četlo na světě víc lidí než Český snář nebo Morčata. Na manifest, který Brežněv zvolil za záminku k okupaci, si ovšem čtenáři ze všech koutů světa pamatují. Autorovi většinou přezdívají „Vakulik“.

Nejmohutnější a nejobětavější jeho prací na „roli národa dědičné“ byla edice Petlice. O tom, jak ji dělal, stojí v románu Český snář, který pokládám za geniální a naprosto originální. Měl by ho mít přečtený každý. Na první pohled deník, ve skutečnosti absurdní příběh jakési fantastické země, kronika přátelství, historická tragédie a několik milostných dramat.

Když jsme se dozvěděli tu smutnou zprávu, že odešel, sáhla jsem do knihovny po silných svazcích „Posledních slov“ z Lidovek: „Tisíce slov“, „Dřevěná mysl“, „Říp nevybuchl“, „Další tisíce“. A – snad proměnou vyvolanou majestátem smrti – najednou mi došlo, že i ty stovky fejetonů jsou jeden obrovský román v gigantickém formátu, který teď zblízka ani nedokážeme celý přehlédnout a pochopit. Je členitý, bohatý a obsažný jako vnější i vnitřní krajiny této země. Dvě, ne-li čtyři desítky let trpělivě přetavoval a brousil strusku a všelijaké hroudy ve vzácné kamínky, zasazoval je vědoucně do pohyblivé mozaiky a skládal ji proti proudu běžného myšlení. Přesnými údery do kláves obracel naruby klišé a stereotypy a shromáždil obrovský poklad, který doufám pochopí budoucí generace. Bez něho by se nedozvěděly, co se v této zemi dělo, kde jsou kořeny vlastní velikosti i hromadných nemocí. Ta mozaika se časem ukáže jako nesmrtelná. Zatím můžu dosvědčit, že mým studentům vždycky zajiskřily oči, když jsem se je pokoušela navzdory obtížnosti překladu zasvětit do jeho oblíbeného žánru, jenž nemá v Itálii obdoby.

Velikost Ludvíka Vaculíka byla myslím víc vnitřní než vnější. Mnohorozměrná. Setkával se s druhými intenzitou zájmu a silou prožívání. Dělil se vytrvale o své přemýšlení a pozorování věcí, jako například stav světa a vesmíru či osud rodné země i planety jako živé bytosti. Všechno mu stálo za slovo. Jeho nepřeberný repertoár zájmů a pozornosti zahrnoval čistotu chodníků i všech ostatních věcí veřejných stejně jako krásu žen či hudbu, jeho zájem byl vždycky i činem: pečoval, zpíval, hrál na housle, miloval, pěstoval celoživotní přátelství. Nejvíc si myslím vážil práce, ať to byla literatura, chov koní nebo sekání dříví. Psal o nich tak, že jsme se, my všichni jeho čtenáři, stali tak trochu chovateli koňů s panem Josefem, řadě dalších řemesel a umění se přiučili. Ctil věrnost, nikoho neopouštěl a širokou loď své rodiny ukormidloval tak, že nenabrala vodu. Takovým způsobem dovedl být věrný celý život, například paní učitelce Svatoňové. A po svém hlavně paní Madle. Projevoval to odpovědností a konkrétní starostí.

Všemi těmito vlastnostmi a schopnostmi ztělesňoval archetyp, který silně působil na každého, myslím, že i na ty, kdo kdysi měli v popisu práce být mu nepřáteli. „Tata“, jak mu říkali doma? „Patriarcha“? Snad, ale především člověk, který na sobě celý život pracoval, považoval za správné platit za omyly a svým způsobem se i z toho radoval.

Každé setkání s Ludvíkem bylo důležité a zároveň milé, laskavě přátelské. Každé se dotýkalo něčeho vážného a při každém jsem si zvláštně a šťastně připadala jako doma. Stejně si připadám v jeho psaní. Otevírám namátkou Český snář nebo kterýsi fejeton a jsem doma pocitem důvěrného srozumění, v pohledu na věci, ve slovech. Taky společenstvím blízkých i méně blízkých. Zabydluji se v tom prostoru a jsem vděčná, že se tu setkávám s lidmi, které bych bez Ludvíka potkat nemohla. Stvořil svou řečí dům pro paměť, pro duši, pro svědomí, pro to, co přetrvává. Pro české čtenáře, jestli přetrvají. Jsou tam také odpovědi na velké existenciální otázky, ale nějakým kouzlem se děje, že je najde jen ten, kdo pořádnou otázku sám položí.

Psaní je vyšším rozměrem Vaculíkova života, jeho způsobem transcendence. Všechno mu z psaní vyplývalo a do všeho se jeho psaní vkládalo. Rozmnožil talenty, jak vybízí známé podobenství.

 

Milý Ludvíku, když jsi odcházel, zářila v zenitu planeta umění a krásy Venuše spolu s bohem kosmické moudrosti Jupiterem v souhvězdí Raka. Byl jsi benjaminem hvězd a ne jen jako pilný čtenář Hvězdářské ročenky a časopisu Vesmír. Proto Ti ze souhvězdí Býka, jež vládne slovu, planulo na cestu také Slunce v konjunkci s bojovníkem Marsem. Na shledanou.

 

Sylvie Richterová

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 28. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz