editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

spisovatelé se sjeli a mají to už za sebou. Tedy alespoň ten sjezd. A protože je to jedna z nejdůležitějších událostí poslední doby, věnujeme jí náležitý prostor. Kromě reportáže Svatavy Antošové jsme pro vás připravili výběr z projevů, které na Sjezdu spisovatelů zazněly. Některé z nich už bylo možno přečíst si i v masovějších médiích, v tomto případě však porušujeme naše pravidlo a přetiskujeme je s přesvědčením, že má smysl, aby se objevily také v literárním tisku.No a jaký že ten sjezd vlastně byl? Těžko se to hodnotí člověku, který byl jedním z organizátorů této události a navíc na sjezdu sám řečnil. Přesto s odstupem času a po přečtení řady refl exí (vstřícných i méně přátelských) mohu konstatovat, že tato událost smysl měla. Nejenže atmosféra byla místy elektrizující, nejenže zaznělo několik skvělých projevů (z těch, jež jsme neotiskli, považuji za zvlášť pozoruhodné příspěvky Petry Hůlové, Ondřeje Slačálka nebo Miroslava Petříčka), nejenže se na sjezdu objevila vstřícnější tvář ministerstva kultury (náměstkyně ministra Kateřina Kalistová se účastnila téměř celého sjezdu a v její úvodní řeči zazněla podstatná věc, a sice že literatura a kultura se nemusí vyplatit, protože jsou hodnotné samy o sobě), nejenže se konečně veřejně diskutovalo o neuralgických tématech (bezmoc spisovatelů, angažovanost, kritika a profesionalita, ale na důležitý bod mě upozornil Pavel Janáček, který sám na sjezdu vystoupil se zajímavým příspěvkem – že si, oproti obdobným setkáním ze začátku devadesátých let, spisovatelé vzájemně naslouchali, což představuje podstatnou změnu paradigmatu. Sjezd také rámovaly dvě významné události, z nichž jedna je radostná a druhá smutná. Shromáždění v úvodu pozdravil na dálku Milan Kundera, na samotném konci jsme se dozvěděli, že zemřel Ludvík Vaculík (oba spisovatelé se účastnili slavného sjezdu v roce 1967), jemuž věnujeme tentokráte dva nekrology: Sylvie Richterové a Mileny Fucimanové. Přepsal tedy Sjezd spisovatelů přítomnost, jak znělo jeho motto? Temné jazyky – a že jich u nás je – v tomto aktu spatřují jen další plácnutí do vody, další projev bezmoci současné české literatury, anachronický pokus se zviditelnit, bez konkrétních dopadů. A přece tento pocit nápadně kontrastuje s pocitem těch, kdo se sjezdu účastnili. Jistě, v současnosti lze pouze konstatovat cosi téměř banálního: že přítomnost se stále přepisuje a toto přepisování bude ještě dlouho trvat. Což je ovšem v souladu s časem literatury, který prostě nikdy nebude mediálně vteřinový.

Přeji vám krásné léto a po prázdninách se těším na shledání.

Adam Borzič