Přiznat si odpovědnost k instituci literatury

22. 6. 2015

Motto: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“ (Václav Havel)

Není snad vhodnějšího citátu, jenž by lépe vystihoval atmosféru Sjezdu spisovatelů, který se konal v Praze ve dnech 5.–6. června. Dominovaly mu dvě základní linie: tu první, týkající se samotné podstaty literární tvorby, lze shrnout do otázky, zda čeští spisovatelé pochopili proměnu světa, a pokud ano, zda jsou schopni ji refl ektovat ve svých dílech či se jí dokonce přizpůsobit. Tou druhou bylo navázání nekonfl iktního a vzájemně vstřícného dialogu s mocí.

 

Pokus o dialog s mocí, byť ve výrazně odlišných společenských podmínkách, které vyžadovaly nejprve odvážné vymezení se vůči ní, a tudíž konflikt, byl hlavní náplní 4. Sjezdu spisovatelů v roce 1967, na nějž ve svých úvodních projevech odkazovali jak někdejší druhý popřevratový ministr kultury Milan Uhde (vedl tento rezort v letech 1990–92), tak fi losof Václav Bělohradský. M. Uhde zvolil sebekritický tón, kterým připomínal, že příčiny současného stavu podpory literatury je potřeba hledat už v době jeho působení na ministerstvu, kdy podcenil důležitost přenesení starosti o živé umění z interního na veřejné fórum. Jeho důraz na vysvětlení, že ono „veřejné fórum“ však neznamená dotovat všechny a všechno, zároveň otevřel Pandořinu skříňku úvah na téma rozlišení a oddělení profesionálů od „plevele“ amatérů, do jejíchž tenat bylo v průběhu sjezdu nahlédnuto ještě mnohokrát. V. Bělohradský vyšel ze tří zásadních projevů, které v roce 1967 pronesli Ludvík Vaculík (moc je antropologická konstanta a my se s ní musíme naučit zacházet, držet ji na základě ústavy „v kleci“ a neustále ji podrobovat důsledné kontrole), Karel Kosík (existuje rozdíl mezi vedoucím mocenským postavením a vedoucí rolí ve společnosti – tuto roli tehdejší komunistické straně upřel) a Milan Kundera (jsme „nesamozřejmý národ“, který musí velikostí kulturních činů neustále ospravedlňovat svou existenci). M. Uhde sklidil bouřlivý potlesk; řeč V. Bělohradského rezonovala v dané chvíli velmi rozpačitě. Podotýkám, že v dané chvíli. Po dvou dnech „sjezdování“ a možnosti poslechnout si jej zpětně ze zvukového záznamu jsem však pocítila nutnost alespoň ve stručnosti vyzdvihnout některé jeho návraty do minulosti, neboť jimi promlouval k budoucnosti – na rozdíl od Uhdeho, jenž svými návraty promlouval k přítomnosti. Inu, Václav Bělohradský není řečník, kterému se několik vteřin extaticky tleská, ale člověk, o jehož slovech se ještě dlouho poté přemýšlí.

 

Konec reprezentace a pocit smrti psaní

Připomenul nám totiž, že ačkoliv se svět za poslední půlstoletí výrazně proměnil a moc podléhá kontrole demokratických institucí, náš vztah k ní je stále nedůsledný a naivní, což svádí k jejímu kýčovitému pojetí. Varoval také před pojmem „nesamozřejmý národ“, který žije jenom díky své kultuře, a každý, kdo ji ohrožuje, ohrožuje jeho existenci (jak tvrdil právě Kundera), neboť takto se definující národy obvykle zatouží po velkém protektorovi a jeho ochraně. Avšak díky odkazu na názor Karla Hvížďaly, že nesamozřejmé jsou všechny národy ve srovnání se silami, které o nich rozhodují, si posluchač musel uvědomit, jakou váhu mají tato slova především tváří v tvář globalizaci. Leč s tou souvisí ještě jiná věc: rozostření či vymazání hranic mezi intra muros a extra muros (uvnitř / vně zdí Říma), které byly podle římské tradice důležité pro fungování svrchované moci zvané impérium. Intra muros byla tato moc pod kontrolou senátu, soudců a lidu, zatímco extra muros, pokud se jí někdo postavil, měla devastující až genocidní charakter. Hluboká proměna světa by nás však měla vést k otázce, jak funguje moc dnes. Nachází se vůbec ještě někde intra muros čili pod kontrolou?

V závěru své řeči se pak věnoval jevu, s nímž máme stále více co do činění: konci reprezentace, tedy způsobu, jak učinit reprezentované nepřítomnými a mluvit za ně. Bývalo kdysi zvykem, že byl-li reprezentant na scéně, ostatní mlčeli a on za ně mluvil. V době komunikační hojnosti však už tato „mezera ticha“ nemá šanci vzniknout. Chce-li tedy Asociace spisovatelů (svolavatel sjezdu) někoho reprezentovat, musí si být vědoma, že se o to bude pokoušet v politickém systému, který: a) na reprezentaci již založen nebude, z čehož může vyplývat, že se o to bude pokoušet marně; b) bude umožňovat angažovanost pouze v jím vymezeném rámci – čímž Bělohradský jakoby předstihl „angažované“ referáty redaktora časopisu A2 Jana Bělíčka a politologa Ondřeje Slačálka, které následovaly.

Samotní „reprezentovaní“ měli možnost na sjezdu promlouvat jak ve svých řečnických příspěvcích (J. Němec, P. Hůlová, O. Buddeus, A. Borzič, J. Řehák, M. Vopěnka, T. Zmeškal, I. Binar, J. Kratochvil – zastoupen M. Hejkalovou, S. Richterová), tak v panelových diskusích (O. Peková, O. Stehlíková, J. Hájek, D. Zábranský, V. Kahuda) nebo prostřednictvím putovního mikrofonu přímo z fóra, přičemž nemálo z nich využilo všechny tři možnosti. Dva panely, které byly na programu prvního sjezdového dne, rozvíjely téma vztahu spisovatel a společnost, a otázku: Co může současnému člověku nabídnout poezie? No, rozvíjely asi není to správné slovo – spíš rozmělňovaly, znejasňovaly a využívaly každou skulinku, kudy by se dalo od nastolené problematiky utéct. Ať se ptal moderátor Petr Fischer, z kterého úhlu pohledu chtěl, odpovědí mu většinou bylo nejisté tápání. Na přetřes přišel i pocit, jenž český literární provoz dusí jako těžký poklop – pocit smrti psaní. Z čeho vlastně pramení? Co radikálního se změnilo, že se spisovatel cítí zbytečný? Proč spisovatelé ve společnosti tak málo rezonují? Přestali rozumět proměnám doby? Zamrzli někde? Je to pouze problém východní Evropy a jakéhosi časového zpoždění po roce 1989? Nebo je to jen holý pocit a nic víc? Tyto otázky, které zůstaly viset ve vzduchu, pak v průběhu druhého sjezdového dne knokautoval prozaik Tomáš Zmeškal, když sjezdu tlumočil, jak anglosaská média hodnotí současnou českou literaturu: viděno zvenčí je ve skvělé kondici a prožívá téměř svůj „zlatý věk“, zatímco doma se pořád dokola utvrzuje o své bezmoci (Jan Němec) a bezvýznamnosti, nepřimkne-li se k nějaké dominantní kultuře (Miroslav Balaštík).

 

Zbytek Svatčiny reportáže si můžete přečíst v Tvaru č. 13/2015 na 4. straně

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 28. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz