Vůbec si nemyslím, že by to bylo tak zlé

27. 2. 2014

Literární provoz a nároky tvorby

Teze Kamila Boušky ve Tvaru č. 2/2014 jsou reakcí na Odstavce spíš jen naoko. Souhlasím s většinou věcí, které říkají, ale nemají se svým prototextem příliš společného. Používají 12 odstavců jako přízemní a rezignovaný odrazový můstek, aby demonstrovaly pravé nároky tvorby. Zabývají se autorem, osobními východisky a předpoklady psaní. Jistě, takový text je sugestivní a snadno se s ním ztotožňuje, jakkoli už s ním zase nejde tak moc polemizovat. Je osobní, proto bezpečný. Přehlíží však podstatnou věc, totiž že Odstavce jsou textem jiného žánru a na jiné téma. Nezabývají se osobou autora, přístupem k psaní ani žádnou konkrétní poetikou, nejsou příliš vázány na fakt, že jsou jejich autoři spisovatelé. Jsou komentářem k literárnímu provozu. K reflexi prózy v médiích, k obecnému očekávání velkých titulů a velkých jmen, k užívání stereotypních nesmyslných nálepek jako „ženská autorka“, k literárním cenám a dalším tématům, která se dotýkají širšího společenského okruhu než literátů samotných, ostatně proto jsme uvítali souběh textu s literární přílohou Respektu. Trochu laciné mi pak v tomto kontextu připadá argumentovat stylem, že za tvorbu a její velikost ručí autor a literární ocenění od Hurvínka či jiného paňáci má vždycky svobodu odmítnout, tak proč ho trápí složení porot. Je to argument podobný výtce rodičům, že v době hrozby súdánského hladomoru řeší kvalitu stravování ve školní jídelně svých dětí, nebo obvinění, že se soudíme o tunel Blanka, když na Ukrajině umírají lidé na barikádách.

Jistě i my, autoři Odstavců, prožíváme v životě a v tvorbě daleko palčivější otázky a pnutí, než je literární provoz s bilančními debatami, recenzemi, cenami a obcemi. Ale protože se v literárním provozu intenzivně pohybujeme jak autorsky, tak pracovně, přijde nám přirozené se k němu vyjadřovat, diskutovat o něm a zkoušet ho kultivovat. Nepochybně máme každý právo jakoukoli cenu odmítnout, jen nevidíme důvod, proč vyjádření svého názoru omezovat na podobné demonstrativní akce, když nám nic nebrání předem obyčejně říct, co se nám nezdá nebo čemu nerozumíme, a zeptat se, zda by to nešlo dělat líp. Nemusí být přece ohroženo zrovna moje právo na život nebo svoboda slova, abych se angažovala ve svojí čtvrti třeba proti výstavbě obchodního centra. Je to přirozeně občanské.

 

Jak velký je velký román

Ze všech 12 odstavců došel zatím nejvýraznější odezvy ten první o velkém románu. Ukazuje se ale, že větším problémem než odlišnost pohledů na problematiku je nevyjasněnost pojmu. Žádná kodifikovaná definice velkého románu pravděpodobně neexistuje, genologická literatura s takovým pojmem nepracuje, internetový vyhledávač nabízí Klímův Velký román a Velký Gatsby (román). Takže chceme-li termín užívat, což se děje a Odstavce na to reagují, bylo by vhodné vysvětlit, co má kdo na mysli.

Jedním z bezprostředních podnětů pro sepsání našeho textu byly teze Josefa Chuchmy vydané k listopadové debatě v Ústavu české literatury AV ČR Česká literatura 2013: První bilance a následně i průběh bilance samotné. Úroveň obojího byla mírně řečeno neuspokojivá, ale už jsem se k tomu vyjadřovala víckrát, naposledy v rozhovoru pro Portál české literatury Prózu si troufne recenzovat každý. Právě na bilanční debatě se znova objevil povzdech, že se v próze za celý rok opět neukázalo nic zajímavého, žádný velký román, který by překročil hranice zavedeného čtenářstva, zvířil vody, který by vlastně vůbec stál za to společně probírat. Na základě podobných komentářů, jak je známe z literární reflexe, jsme se pokusili sestavit obraz toho, co se to asi očekává a stále nedostavuje, a na něj potom reagovat.

Pokud za velký román označíme ten, který překročí okruh běžných čtenářů, bude rezonovat napříč čtenářským spektrem a jeho tradičním rozvrstvením, bude se o něm všude mluvit a bude formovat pohled na věc, vyžaduje nepochybně určitou platformu, na které se toto nebývalé množství lidí protne. Proto mluvíme o subjektivitě, o rozparcelovanosti světa na šachová políčka a absenci společné modlitby. Které téma, motiv, postava, narativní postup, jaký jazyk zasáhnou napříč celou takto diferencovanou společnost? Naše negace není rezignací na úkol, poslání, jak to vnímá Bouška, ale na znuděné stereotypní očekávání kritické obce.

Jaké bylo ovšem moje překvapení, když se v rozhlasových Názorech a argumentech nad zmínkou o Odstavcích Josef Chuchma a Jiří Peňás shodli, že velký román samozřejmě existuje a vzniká, a jako příklad uvedli Hájíčkovu Rybí krev s odůvodněním, že jde přece o rozsáhlou epiku na dosud nezpracované téma. Podle této definice samozřejmě nelze s existencí ani šťastnou budoucností velkého románu polemizovat, ba se dá počet takových děl na trhu rychle zmapovat v knihkupectví s pravítkem v ruce. Stačí přečíst anotaci a přeměřit, půjde-li hřbet nad červenou rysku.

Kamil Bouška není ve svých tezích zdaleka tak prvoplánový a víru, vlastně nutný předpoklad víry ve velký román, klade jako podmínku autentického autorství. Podstatné je, „co autoři očekávají sami od sebe“. Pořád ale chybí definice. Stačí tedy, aby byl román velký v autorových očích? Stačí, aby si byl autor jistý, že má text potenciál stát se velkým? Stačí, aby si to text svojí kvalitou zasloužil? Je velikost románu inherentní textovou vlastností? Znamená nepovažovat svůj román za „velký“, že mu nedůvěřujeme? Že se zprošťujeme nároků?

Požadavek velkého románu, jak ho řeší 12 odstavců, vnášejí do hry kritici, nikoli autoři. A těm může být jako každému čtenáři zcela regulérně putna, s jakými pohnutkami a nároky autor umělecký text psal. Nálepka velký román podléhá jejich úvaze o významu textu. Odstavce proto říkají, že „román může učinit velkým jen okolnost“, což mnohé popudilo. Snad by pomohlo, stejně jako to lze doporučit dělat s každým textem, číst daný odstavec po jeho smyslu a v první řadě nepředpokládat, že je autor padlý na hlavu, alibistický, defétistický a že na vlastní tvorbu neklade žádné nároky. Šlo o interpelaci zažitých stereotypů literární kritiky. Klást si totiž otázky po vlastních očekáváních vnímáme jako zdravé. Pokud čteme knihy s tím, že v nich hledáme, co jsme si dávno předem vytyčili jako ideál, a po první kapitole je jen rozladěně dočítáme a v recenzích a esejích pak ventilujeme svá věčně zklamaná očekávání, ocitli jsme se v bludném kruhu, který všem zbytečně ubírá čtenářskou radost.

 

Za aktualitou

Zabývat se znova podrobněji tématem aktuality asi není smysluplné. V diskusi básníků o angažovanosti, která je pochopitelně jedním z dalších kontextů Odstavců, už slovo stokrát přežvýkané ztratilo význam, zůstalo jen záminkou, jak se opět ukazuje. Odstavce se aktuality nezříkají, jak jim Bouškovy teze dlouze připisují, pouze říkají, že o aktuální situaci není třeba vypovídat nutně jen látkou aktuálního společenského dění, ale klidně i námětem libovolně starým či fantazijní zápletkou, což považuji za základní beletrijní princip. Zpracovávají snad velká literární díla historie v masivním měřítku látku poslední dekády před svým vznikem? Umění je ze své povahy transhistorické, neparticipuje na běhu aktuálních dějin, ale je ve věcech člověka stále aktuální. Ve 12 odstavcích šlo opět o reakci na teze Josefa Chuchmy k bilanční debatě, kde se české próze stavěly za vzor romány o pádu Dvojčat a ekonomické krizi, což je povrch aktuality, který sám o sobě činí text aktuálním leda tak ke konkrétnímu datu.

 

Já, autor

Podstatně větší distanci od Bouškova textu ale vnímám v pojetí sebeobrazu autora, které tezemi prosvítá. „Důležitější než to, co je očekáváno od autorů, je, co autoři očekávají sami od sebe. Jde o to, jak autoři chápou sami sebe [...]. Koho a čím může oslovit literatura, která předem nepřipouští možnost vlastní velikosti a utíká před ní?“ Pomíjím teď, že netuším, co si autor představuje pod pojmem literatury utíkající před svou velikostí. Při nejlepší vůli znám dobré, průměrné a špatné texty, ne texty na útěku. Na jakou literární kvalitu naráží? Ale je skutečně tak podstatné, co autor očekává sám od sebe? Z jeho osobního hlediska nepochybně, ale to je privátní věc spisovatelova, pro text sám, čtenáře a interpretaci irelevantní. Z hlediska konečného textu jsme my, biografičtí autoři, a naše vnitřní boje nepodstatní, jakkoli to naše ega právě nemasíruje.

Nejsem cynický autor a koncept toho, co poctivé psaní obnáší, je mi důvěrně známý. Moje poslední kniha je velmi osobní, silně autobiografická a stála mě přes nevelký rozsah značné množství sil, emocí, přehodnocování i bolesti. Ale copak by na ní mělo čtenáře právě tohle jakkoli zajímat? Nic z výše jmenovaného samo o sobě nezaručuje textu vůbec nic, žádným způsobem to nevypovídá o jeho literárních kvalitách. Mnoho skvělých textů možná vzniká bez podobného nasazení, z kalkulu, z hecu, přezíravě, až nás to může štvát. Umělecká literatura je ale primárně věcí jazyka, ne cílů, očekávání, motivace, vizí, inteligence či etiky.

„Člověk, a tím spíš snad básník...“ „Básník bude vyčnívat a přečuhovat přes každý věroučný systém, protože princip, který v něm pracuje, nesnese žádnou vnější nadvládu.“ Alibismus, elitářství, nebo platonské šílenství Múz? Tady se zkrátka neshodneme. Ne proto, že by mi podobné formulace byly tak cizí a nikdy mi nepřišly na mysl, naopak jsou mému egu důvěrně známé. Ale nechci se dočkat okamžiku, kdy něčemu takovému přitakám. Neunikám obtížnějším cestám, nárokům vidění, ale odmítám naivním přesvědčením o vlastní výjimečnosti unikat ostatním, blahovolně jim určovat místo kdesi na chvostu. Jedinečnost spisovatele je ve schopnosti vtělit viděné do slov. Hotovo. Vyčnívání a přečuhování se přihodí kdekomu a motivace mohou být nejrůznější.

 

Antiteze

I když člověk píše o něčem tak zběžném a užitném, jako je literární provoz, může to být ze zájmu o svět, ve kterém pobývá, ne z nedostatku niternějších témat. Trochu mě překvapilo, že je třeba něco takového na tolik stran vysvětlovat. Text 12 odstavců deklaruje, že mu jde o otevření diskuse, která české próze chybí, i proto jsou jeho témata rozmanitá, formulace jednoznačné, proto není dlouhým vyčerpávajícím argumentovaným textem.

Samozřejmě vím, že sám literární provoz nikdy nebude tak dokonalý, jako může být dokonalá jediná věta. Ruch a společenské dění nemají potenciál nést v sobě tolik významu ani radosti. Ale zabývám-li se provozem, pak proto, že je přirozeným prostředím, kde je možné na dobré texty ukázat a mluvit o nich. Ať už se během toho z románů stanou romány velké, nebo zůstanou jen romány dobrými.

Odstavce odmítají povrchní kritické nároky na velikost. Přestože pochybuji o možnosti současného románu konfekční velikosti XL, vím, že v české literatuře velké texty vznikají. A přes vymezení se vůči požadavku kolekce velikánů velmi dobře vím, že se v české literatuře pohybuje řada výjimečných osobností. Proto se stavím proti přezíravému vyhlížení ikon, aby se právě tyto dobré texty nezatíženě četly a těmto osobnostem naslouchalo.

Vůbec si nemyslím, že by to bylo tak zlé.

 

Jana Šrámková

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz