Pavel Janoušek: Fénix z provozu nepovstane aneb Kritika zázraky nečini

Jak to celé začalo? Podle několika vyjádření Jany Šrámkové listopadovým setkáním, které pořádal Ústav pro českou literaturu AV ČR na téma Česká literatura 2013: První bilance. Nebyl jsem na něm, neb se podobným akcím systematicky vyhýbám. Jsem totiž přesvědčen, že v sobě spojují prvky v podstatě neslučitelné. Diváci na ně přicházejí v naději, že se na půdě ctihodné instituce dozví „pravdu“ o literární produkci posledního roku, a pokud jde o aktivní tvůrce, nejeden z nich očekává i blahořečení svého literárního díla, příslušně zařazeného do správného kontextu. Místo toho se však koná povídavá diskuse několika literárních kritiků, kteří musí vařit z vody osobních čtenářských pocitů a prožitků, a na základě svých vizí o velké literatuře spekulují nad tím, zda v daném období vůbec něco mimořádného, nebo alespoň trochu zajímavého vyšlo. Jana Šrámková tuto diskusi zjevně navštívila s nemalým očekáváním, avšak to, co viděla a slyšela, v ní vyvolalo hluboké zklamání. Zejména jí vadil „povzdech, že se v próze za celý rok opět neukázalo nic zajímavého, žádný velký román, který by překročil hranice zavedeného čtenářstva, zvířil vody, který by vlastně vůbec stál za to společně probírat“.

V reakci na to vzniklo dvanáct odstavců podepsaných kromě ní i Janem Němcem a Ivanou Myškovou, jejichž cílem bylo „sestavit obraz toho, co se to asi očekává a stále nedostavuje, a na něj potom reagovat“. Tomuto polemickému zaměření pak odpovídaly i první z bodů, v nichž byl autory proklamace odmítnut požadavek velkého románu, jakož i velkých autorských a kritických osobností. Body další (aktuálnost, angažovanost, ideologie a společenství) ovšem už směřovaly jinam, vyjadřovaly se k současným diskusím o angažované literatuře tak, jak se odvíjejí mezi básníky. Počínaje bodem sedmým se pak osten signatářů obracel vůči současnému provozu. Kritizovali v nich způsob udělování cen a jejich poroty, úroveň recenzování i těch, kteří recenzují, jejich předpokládanou preferenci žánrové literatury neboli čtiva a také (poněkud mimo přímou souvislost) pojem ženská literatura. Závěrečný, dvanáctý bod pak vyzdvihuje samotné psaní jako tvůrčí činnost, která nehledí na literaturu a literární provoz, neboť je hodnotově něčím víc: individuální a existenciální nutností. Cituji: „Kdesi hluboko uvnitř literatury však stále existuje psaní: činnost, a ne produkt, bytí, a ne zbytnělost. Jako spisovatelé jsme sice zajatci literatury a jejího provozu, ale psaní je naše svoboda.“

Pokud bychom tuto oslavu psaní jako činnosti, která vyrůstá z vnitřní potřeby a neohlíží se na adresáta, na veřejná ocenění a na pravidla literárního života, vzali vážně, pak vystoupení Jany Šrámkové a spol. v sobě skrývá zvláštní paradox, který je možné vysledovat již ze způsobu, jakým bylo publikováno. Přestože se signatáři dvanácti bodů zřetelně vymezují proti populární, respektive žánrové literatuře, svou proklamaci nepublikovali v některém z minoritních literárních časopisů, ale v Respektu, tedy v médiu, které má značně širší čtenářskou obec. Zdá se totiž, že v pozadí jejich proklamací je i patrný zájem, aby si tato obec povšimla, že právě oni existují a tvoří. A podobný paradox se skrývá rovněž ve faktu, že mezi trojicí signatářů razantně odmítajících „velký román“ je i Jan Němec, tedy autor, který věnoval nemálo energie tomu, aby odmítaný „velký román“ napsal.

Příčinu obou paradoxů můžeme vidět ve faktu, že vlastním smyslem dvanácti bodů nebylo diskutovat o literárních programech, poetických či ideových principech tvorby, ale – jak ukazuje již dříve citovaná polemika Jany Šrámkové s Karlem Bouškou v Tvaru č. 4/2014 – polemizovat o tom, co české literatuře podle autorky chybí, čili o takovém literárním provozu, který by měl být „přirozeným prostředím, kde je možné na dobré texty ukázat a mluvit o nich“. Šrámková je tedy zjevně přesvědčena, že stávající literární provoz takový není, neboť není s to (naše) dobrá díla identifikovat. A to ze dvou důvodů: a) kritici mají nepřiměřené požadavky, b) kritiku provozují neoprávněné a nekvalifikované osoby.

Jednoznačně to prokazuje Šrámkové rozhovor na Portálu české literatury, a to již tvrzením obsaženým v titulu: „Recenzovat prózu si troufne každý.“ Autorka přitom zná i způsob řešení. To bylo ostatně naznačeno již v devátém z dvanácti bodů, který v návaznosti na současnou poezii, jež je podle přesvědčení signatářů posuzována spravedlivěji, prohlašuje: „Přemýšlíme nad tím, proč odborná veřejnost přistupuje tak odlišně k poezii a k próze. Snad že se u poezie malomyslně rezignovalo na kontakt textu s laickým publikem, píše se o ní zasvěceněji, v recenzích se lze dočíst o individuální poetice autora a výrazu textu.“ Jinak řečeno, hodnocení prózy je třeba podle signatářů odejmout „nevzdělaným publicistům“ a „znuděně povýšeným akademikům“ a svěřit je do rukou těch, kterým náleží, tedy samotným tvůrcům – tak, jak je to v uzavřené obci básníků. A to patrně i za cenu, že by próza, respektive její umělecká část „rezignovala na kontakt s laickým publikem“. Šrámková ví, že se dávno „přestalo odlišovat, co je umělecká a co triviální literatura, ani to úplně nejde, protože se navzájem obohacují a úzce prostupují“. Současně ale ve výše zmíněném rozhovoru propaguje vyjmutí umělecké prozaické produkce z kritérií platících pro obyčejnou četbu, neboť „všechno […] čteme a reflektujeme jako jeden proud, což nelze. Požadavky, které se dřív kladly jen na žánrovou literaturu, se teď kladou automaticky i na uměleckou.“

Nejsem si jist, zda je toto tvrzení pravdivé a zda současní kritici skutečně posuzují uměleckou tvorbu kritérii populární četby. Znám naopak mnohé recenzenty, pro které je každý náznak vstřícnosti vůči širší čtenářské obci důvodem k odsudku. Obávám se tedy, že Šrámkové argumenty jsou jen pragmatickou součástí strategie, jež směřuje k redukci funkcí literární kritiky na propagaci díla. V osmém bodě kolektivního prohlášení je to formulováno sice nenápadně, avšak zcela jednoznačně: „Jsme připraveni přijmout kritiku, která se zakládá na pochopení, nikoli tu, jež umožňuje opak. A žádáme kalibrovat měřítka: Proč se recenze na překladovou prózu píší pro čtenáře, ale na tu českou proti autorům?“

Dovolte mi, abych tu podal vysvětlení. Čím se kritika původní národní tvorby liší od psaní o překladech? Možná tím, že v každém z těchto dvou případů recenzent plní jinou funkci. Zatímco u překládaných knih se docela logicky předpokládá, že prošly kritickou a čtenářskou recepcí už na svém „domácím hřišti“, kritika původní tvorby plní funkci primárního filtru. Chtě nechtě vystupuje i proti autorům a má nárok i na nepochopení autorova záměru či jeho velikosti. Požadavek, aby kritik každé literární dílo interpretoval pouze na základě pochopení, má totiž drobnou vadu: jak se bez kritiky pozná literární hodnota? Jak se odliší, co je a není dílo, které si zaslouží zvláštní režim recenzování? Stačí k tomu místopřísežné prohlášení autora, že právě jeho kniha je umění, prestiž nakladatelství či grafická obálka knihy? Obávám se, že ne – vždy se musí najít někdo, kdo si tu knihu přečte a na základě osobní zkušenosti a erudice a v přímé konfrontaci s autorem, jeho jazykovým vyjádřením a myšlenkovým světem vynese hodnotící výrok.

Představa, že povinností kritika je autora vykládat, nikoli posuzovat, je ovšem tradiční mýtus, jenž se v každé spisovatelské generaci rodí znovu, a to v síle přímo úměrné pocitům zneuznání. Já osobně jsem na něj poprvé narazil už v druhé polovině osmdesátých let, kdy tehdy slavní prozaici střední generace dospěli k obdobnému názoru, že kritika v kontextu tištěné oficiální literatury jejich tvorbě škodí, a pravidelně o tom psávali způsobem velmi podobným jako Šrámková. Prozaik kdysi významný to formuloval slovy: „Ale jiná věc mě na tom trápí, a to způsob, jakým se kritika v Čechách děje. […] Je pravda, že jeden ze způsobů, jak zamezit bolesti zubů, je odříznout hlavu, já ale volám po kritice, která zkažené zuby léčí. V našich časech vzala za své úcta k tvorbě, už nás prakticky nezajímá, zda ten či onen dovede robit dobré a potřebné věci.“ (Kmen č. 42/1986)

Reagoval jsem na to článkem „O alergii, atletice a negativní kritice“ (Kmen č. 5/1987), jejž bych dnes mohl v reakci na úvahy Jany Šrámkové otisknout celý. Ale snad jen na ukázku toho, že některé věci a názory se stále recyklují, toto:

„Logika citovaného názoru je asi takováto: Spisovatel píše, věnuje mnoho času a energie na to, aby podle svého nejlepšího svědomí a s umem sobě tak vlastním vytvořil Dílo. Shromažďuje prožitky a emoce, sbírá materiál, v tvůrčích mukách hledá pravá a jediná slova pro vyslovení té pravé myšlenky. Překonává a obchází všechna omezení, která má v sobě a která jsou i v okolním světě. […] Nedivte se proto, že po vydání díla očekává období sklizně. Známí mu mají potřásat rukou a říkat, jak je dobrej. (Ale, ale, vždyť to ani nestojí za řeč, to já jen tak mimochodem, levou rukou...) Čtenáři mu mají posílat děkovné dopisy a kritika by ho buď měla chválit, nebo – má-li nějaké dílčí a nevýznamné výhrady – zachovat neutralitu. A to všechno pokazí jeden zapšklý kritik, který knihu strhá. Kdyby mě chválil, byl by to kritik objektivní a príma kluk. Co si mám ale myslet o člověku, jenž o mé »dobře urobené věci« veřejně vyhlašuje, že je špatná? Co jiného, než že to dělá z jakési těžko pochopitelné vnitřní zášti, z vrozené neschopnosti poznat pravé umění, z jednostranně subjektivní pozice, ze samolibé touhy vyniknout, proslavit se na můj úkor. Ostatně: bůhví, kdo za tou »takykritikou« stojí a co tím sleduje. A vůbec, kde se v kriticích bere ta drzost, že takhle mluví o mé práci? Copak nechápou, že mně ubližují? Vždyť mně se ta kniha tolik líbí a já ji přece znám nejlépe, protože jsem ji nejenom napsal, ale také přečetl vícekrát než kterýkoli kritik!

[…] Nebyla by to vlastně škoda zbavit kritiku práva vynášet soudy? Vždyť toto právo má každý čtenář a kritik se od jiných čtenářů příliš neliší. Snad jen tím, že by měl mít o něco hlubší literárněvědné znalosti, o něco větší vědomí souvislostí, o něco objektivnější hodnotová kritéria a také o něco větší schopnost formulovat myšlenky. Postoj jednoho kritika proto není a ani nemůže být více než jedním z názorů […]. Život literárního díla jeho vydáním nekončí, ale začíná. Kritikova recenze je tudíž pouze jedním z mnoha kroků, jimiž si společnost dílo osvojuje, nebo neosvojuje.“

Citoval jsem tyto své dávné řádky s pocitem déjà vu: jako doklad toho, že určité postoje a mýty přecházejí z časů do časů. Onen kdysi slavný autor, jenž tehdy hořekoval nad tím, že „dovede robit dobré a potřebné věci“, aniž by to recenzenti byli ochotni uznat, je dnes však už pozapomenutý. Prostě se časem ukázalo, že se kritická část jeho recenzentů nemýlila a jeho díla skutečně nemají tu vnitřní energii, aby zůstala na delší dobu v paměti kolektiva, které formuje představy o české literatuře. Ono totiž nestačí jenom chtít a věřit ve vlastní velikost, případně doufat, že změna provozních mechanismů docílí, že si „lidi“ konečně všimnou, kdo je tady opravdu opravdový spisovatel.

Vážím si próz všech tří autorů, kteří se pod oněch dvanáct bodů podepsali, neboť je počítám k tomu lepšímu, co naše literatura v tuto chvíli produkuje. Nicméně Fénix povstane spíše z ohně kritiky než ze sebeuspokojení, které v recenzentech vidí nepřátele, nikoliv čtenáře, kteří veřejně formulují svůj názor.