editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

před časem mi na básnickém festivalu Goranovo prolječe v Chorvatsku (reportáž si můžete přečíst na straně 17 tohoto čísla) jeden vynikající srbský básník a prozaik řekl, že českou literaturu a kulturu považuje za nejvýznamnější z menších evropských kultur (včetně té srbské). A nebyl jediný, kdo z autorů bývalé Jugoslávie nadšeně i zasvěceně mluvil o naší literatuře – jakkoli se tato znalost omezovala převážně na velká jména minulosti. Osmým číslem Tvaru se prolínají ozvěny některých významných literárních výročí. Slavíme sto let od narození Bohumila Hrabala (1914–1997), kterému je věnována rubrika „Literární život“; sto let uběhlo pro změnu od smrti Jakuba Arbese (1840–1914), k jehož poslednímu útočišti se váže esej Viktora Pípala (na straně 16); a už je tomu patnáct let od smrti Vladimíra Macury (1945–1999), kterého připomínáme povídkou estonského prozaika Andruse Kivirähka. Konečně i rozhovor čísla částečně krouží kolem dalšího velikána – Ivana Blatného: básník, prozaik a nakladatel Martin Reiner vydává knihu Básník / román o Ivanu Blatném (ukázku z ní naleznete na straně 8).

Vrátím-li se ještě k onomu vysokému hodnocení české kultury ze strany srbského spisovatele, nemůžu se ubránit myšlence, že je to pro nás závazek. Máme-li v zahraničí dosud pověst kultivovaného národa, měli bychom usilovat, aby to nebyla jen ozvěna časů dávno minulých. Podíváme-li se na naši současnou literární scénu, nalezneme na ní jistě mnoho skvělých autorů a autorek poezie i prózy, setkáme se ovšem rovněž s jevy poněkud neblahými. Především postrádáme kritickou kulturu: spory a diskuse, které k literatuře patří, mají namnoze hořce osobní pachuť. Jako by se vytratila myšlenka, že si lze svého protivníka vážit, že mě jeho existence obohacuje. Často nesmyslně přivoláváme stíny minulosti a častujeme oponenty slovy, která snad v hloubi duše ani nemůžeme myslet vážně. Nemluvě o předsudcích a hrubosti. S oblibou vystupujeme proti „politické korektnosti“, ale nevšiml jsem si, že by u nás skutečně převládala. Proč se musím v Echu 24 v souvislosti s nominacemi na Magnesii Literu v kategorii poezie hned v perexu dočíst, že byli nominováni žena a gay? To jsou ženy a gayové lidmi sui generis? (Nehledě k dalším nekorektním formulacím v tomtéž článku.) A na samém předávání těchto cen jsme mohli slyšet, že po „generálních ředitelích“ přichází předat cenu „žena, a to ne ředitelka“; ředitelé totiž asi muži nejsou. Rádi se holedbáme, že patříme do rodiny západních národů, a přitom nám postkomunistická sláma čouhá z bot.

Přeji vám kultivované čtení
 

Adam Borzič