editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

do devátého čísla našeho obtýdeníku se vloudil motiv hranic. Narazíme na něj v rozhovoru s dramatičkou, publicistkou a prozaičkou Alenou Zemančíkovou. Z jiné perspektivy se s ním setkáváme v rubrice Nad knihou, v níž Svatava Antošová zkoumá Chválu hranic rakouského filosofa Konrada Paula Liessmanna. Hranice ze své přirozenosti vymezují, ohraničují. Z psychologie víme, že bez hranic přepadáváme do neobyvatelného prostoru, chaotického vakua. Současně patří k lidské přirozenosti toužit po přesažení všech hranic – o této touze by mohli dlouze vyprávět mystikové. Dokud obýváme časoprostor smrtelné existence, budou mít vždy hranice smysl – už jen proto, že samotná tělesná existence je hranicí. Nezbývá nám tedy než poctivě zkoumat, které hranice vyměřují skutečnost pravdivě a které ji naopak nepravdivě oddělují – omezují. A totéž platí pro umění včetně literatury. Alena Zemančíková právem horuje pro překročení „po generaci sdílených stereotypů a zaběhaných drah“. V rozhovoru, který připravila rovněž Svatava Antošová, se dostává na přetřes i normalizace, s jejímiž zvláštními metamorfózami se setkáváme i dnes. Shodou okolností mě ovanul nevábný neonormalizační dech při organizování jarního Večera Tvaru v průběhu jednání o pronájmu budovy, v níž se akce odehrála. Zapšklost, strach, neochota, podezíravost – celá legie. (Nevěřil bych, že instituce náležející k akademickému světu může být tak nehostinná.) Dnešní normalizování se ovšem děje spíše pod taktovkou trhu. Pevné hranice se paradoxně rýsují ve znamení naprostého bezhraničí, jak dokládá zmíněná kniha rakouského myslitele. Jsme bez ustání nuceni k flexibilitě a prostupnosti, jejímiž plody jsou od sebe dokonale oddělené společenské třídy.

Nejradikálnější hranice ovšem odděluje živé a mrtvé. Světovou literaturu v posledním měsíci postihla úmrtí dvou významných autorů. Nejprve jsme se dozvěděli o smrti Gabriela Josého Garcíi Márqueze (nar. 1927), kolumbijského čaroděje splétajícího své romány z nejfantasknějších vláken; k jeho postavě se v nejbližších číslech Tvaru vrátíme. A opustil nás také polský básník, dramatik a prozaik Tadeusz Różewicz (nar. 1921). Jeho smrt se mě obzvlášť citelně dotkla. Różewicz byl básníkem, který se neúprosně vystavil drtivosti otázky, jak psát poezii po Osvětimi. Nerezignoval a propasti 20. století našly v jeho oproštěné poezii přesný výraz. Snad mi můj milovaný agnostik odpustí, že se za jeho velkou duši pomodlím k Tomu, který hranici života a smrti překročil.

Inspirativní čtení!
 

Adam Borzič