Nepolemika II

29. 4. 2014

Půjdu rovnou k meritu polemiky, neboť Janu Němcovi se, myslím, podařilo velmi přesně zformulovat rozdíl mezi mým a jeho (jejich) názory. A také důvod, proč jsem reagoval na oněch 12 odstavců o próze. Ten klíčový rozdíl vyjadřuje věta: „…neodmítli jsme samozřejmě hodnocení jako takové. Odmítli jsme nešvar hodnotit na základě neschopnosti či neochoty textu porozumět.

Tento výrok vyrůstá z představy, že existuje nějaký optimální či správný způsob, jak danému uměleckému textu porozumět, jakož i jak jej interpretovat a hodnotit. Zda tomu tak opravdu je, o tom literární teoretici, estetici a filosofové vedou již dlouho rozsáhlé spory, přičemž dospěli k široké škále postojů. Jeden z jejích krajních pólů představuje tvrzení, že v umělecké komunikaci je jediným rozhodujícím a řídícím prvkem autorem stvořené dílo, které si také diktuje, jak má, respektive smí být vnímáno a interpretováno. Pólem druhým je pak adorace recepční svobody, která adresátovi dává plné právo „zacházet“ s dílem, jak se mu líbí, zcela podle jeho umělecké a lidské zkušenosti.

Osobně zastávám středovou pozici, ovšem s mírným příklonem k pólu prvnímu. S Janem Němcem se tedy bez problémů shodnu na tom, že kritik by svůj názor měl vyslovit až poté, co si literární dílo přečte a pokusí se jej „pochopit“, proniknout k tomu, „co jím jeho autor chtěl říci“. Ostatně i já sám jako píšící a publikující jedinec jsem vždy rád, když mně mí adresáti porozumějí a interpretují mnou napsaná slova stejně, jak jsem je zamýšlel. (Případně v nich najdou i něco pozoruhodného, co jsem ani nezamýšlel.)

Prožil jsem ovšem i opačnou situaci, tedy okamžik, kdy jsem napsal a vydal cosi pěkného, chytrého a porozuměníhodného, avšak můj čtenář, interpret či kritik si to vyložil nejenom zcela jinak a špatně, ale dokonce „proti mně“. V takových případech nebývám spokojený a myslívám si o takovýchto nechápavých idiotech ledacos. Ještě nikdy mne ale nenapadlo, že bych jejich neporozumění měl brát jako součást systémového nešvaru, který by se měl odstranit, neboť o takových textech, jaké já píšu, by se měli vyjadřovat jenom ti, kteří jim porozumí správně, což věcně z mého subjektivního hlediska znamená stejně jako já.

Za nešvar ovšem toto zjevně považují spoluautoři 12 odstavců o próze – alespoň soudě podle jejich požadavku, aby v naší literatuře už konečně došlo ke „kalibraci kritérií“, která by měla zajistit, aby kritici přestali psát „proti autorům“. Přiznávám, že mi není jasné, jak by se to dalo v demokratické a pluralitní společnosti zařídit, byť si ještě pamatuji na časy, kdy podobná praxe byla standardem a nejedna recenze mi nebyla otištěna s odůvodněním, že se nehodí, aby o soudruhu spisovateli XY psal někdo, kdo jeho text nechápe a snad ani pochopit nechce.

Jednu z možných cest naznačuje Jana Šrámková, když žehrá nad faktem, že „recenzovat prózu si dnes troufne každý“ a na příkladu básnické obce uvažuje o tom, jak je pro nově vznikající tvorbu výhodné, když se o ni zajímá tak málo lidí, že se autoři stávají také jejími jedinými čtenáři a kritiky. Takže se ve výsledku všichni s naprostým porozuměním recenzují navzájem. Obávám se, že k obdobnému typu komunikace máme nakročeno už i ve sféře umělecké prózy. Nicméně stále ještě to patrně pár let potrvá, než se dostaneme do stavu dokonalého samožeru. Do té doby se asi budeme muset spokojit s tím, že každá nově napsaná próza je adresována širší literární komunitě, jakož i s tím, že každý, kdo se cítí součástí této komunity a chce komunikovat s jejími dalšími účastníky, má právo ústně i písemně vyjádřit svůj názor na přečtené, a to i v případě, že nedokáže nebo nechce přistoupit na autorovo vidění a zpodobování světa. Teprve v dialogu rozdílných – a mnohdy vyhroceně zaujatých a jednostranných – názorů se totiž mohou kalibrovat literární kritéria, podle nichž daná komunita v danou chvíli hodnotí jednotlivá díla.

V proklamaci autorů dvanácti odstavců mi není jasné, zda požadavek, že kritici nemají psát „proti autorům“, má být vztažen vůči celé prozaické produkci, nebo pouze vůči „dobrým autorům“. Pokud platí první výklad, lze kritiku zrušit a požádat všechny prozaiky, aby o sobě napsali několik oslavných článků, které se budou v jednotlivých periodikách různě recyklovat. Protože ve vesmíru, kde je vše považováno za stejně inspirativní a dobré, není inspirativní a dobré vůbec nic. A takový vesmír by byl nepřijatelný i pro samotné spisovatele, neboť je v jejich přirozeném zájmu, aby kritici nechválili vše. Literární život je totiž i soutěž a každý z nich se v ní zcela přirozeně chce umístit na dobře bodovaném místě. Důraz na pochopení proto kladou, jen pokud se bezprostředně týká jich osobně a jim blízkých autorů a poetik. Naopak a ve vztazích ke spisovatelům „dalším“ nejeden tvůrce rád zaujme pozici a roli tvrdého kritika.

Pokud ale tedy platí výklad druhý, stojíme před problémem: jak se vlastně pozná dobrá literatura, když ten, kdo díla v okamžiku jejich vstupu do literárního života hodnotí, nesmí uvažovat „proti – dobrému – autorovi“. Neboť nepochybuji, že naprostá většina publikujících spisovatelů je přesvědčena, že právě oni jsou dobří a jejich prózy by si zasloužily chápavý výklad a pozitivní ocenění. Naopak běžná lidská a čtenářská zkušenost nám říká, že jsou autoři znamenití, lepší, průměrní a horší, a dokonce i velmi špatní, tedy takoví, proti kterým se psát dokonce musí, neboť mívají největší sebevědomí a lokty. A co hůř, tatáž zkušenost nám dokládá, že i vynikající autor může napsat velmi špatnou knihu.

Literární dílo není norma, kterou adresáti musejí akceptovat. Dílo je jen nabídka – a výzva. A to, jak bude tato nabídka a výzva přijata, je jen na literární komunitě, již se pokouší oslovit. Literární kritika pak nepředstavuje nic jiného než jen skupinu svobodně uvažujících a píšících individuí, které si každé samo za sebe dílo přečte a na základě své schopnosti lépe nebo hůře vnímat psané slovo, jakož i svých nároků a očekávání, nad ním vysloví svůj názor, byť třeba velmi jednostranný a vyhrocený. Jeho očekávání ani závěry se přitom vůbec nemusejí shodovat se záměry autora.

Jestli se kritik svým dobrým-špatným pochopením-nepochopením autorova textu v očích literární komunity proslaví, nebo naopak znemožní, to už je jeho individuální riziko. Ostatně stejné, jako je to spisovatelovo: i kritik produkuje jen text, který je nabídkou a výzvou, a tento text prochází analogickou konfrontací s názory a postoji těch druhých, nejenom kritiků, ale rovněž čtenářů a samotných spisovatelů. Literární komunikace je proces, v němž autor nad svým textem ztrácí kontrolu, neboť jej dobrovolně předává komunitě, která s ním naloží podle svého. Při této verifikaci nemá nikdo nic předem dané a může si nárokovat jen velmi málo.

Dějiny literatury – nejen české – nám navíc připomínají, jak často se jejich hybnou silou může stát naprosté nepochopení. Stává se to v okamžicích, kdy kritik odmítne určitý tvůrčí a recepční stereotyp a bez ohledu na autora a kvalitu jeho tvorby vědomě zaútočí proti jeho záměru a jeho poetice. Tuto potřebu jednostrannosti pak kritici (kterými se v těchto případech často stávají i sami spisovatelé) mívají zvláště tehdy, když určitého autora či dílo začnou považovat za reprezentanty něčeho, co je už přežilé, nudné, nezajímavé… v rozporu s jejich vlastním směřováním.

Příkladů by bylo mnoho, počínaje Havlíčkovým vystoupením proti Tylovi.

 

Zkrátka není to s tou kalibrací tak jednoduché.

 

Pavel Janoušek

 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz