Fair enough

Ve vánoční literární příloze Respektu jsme společně s Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou publikovali 12 odstavců o próze. Pokusili jsme se v nich pojmenovat to, co v literárním provozu považujeme za problematické a o čem podle nás stojí za to hovořit. Koneckonců, možnost změny se nedá předem vyloučit.

Předminulé číslo Tvaru přineslo příspěvky Boženy Správcové a Pavla Janouška; oba, byť každý jiným způsobem, na 12 odstavců o próze odkazují. Zatímco Božena Správcová rozvíjí, upřesňuje a prohlubuje, co jsme otevřeli, Pavla Janouška, zdá se, zajímá něco jiného: 1) skryté motivace autorů textu a 2) vnitřní rozpory v jejich jednání.    

Janoušek se pozastavuje nad tím, proč jsme 12 odstavců publikovali v Respektu. Cituje poslední z odstavců, věnovaný psaní, a poté sám píše: „Pokud bychom tuto oslavu psaní jako činnosti, která vyrůstá z vnitřní potřeby a neohlíží se na adresáta, na veřejná ocenění a na pravidla literárního života, vzali vážně, pak vystoupení Jany Šrámkové a spol. v sobě skrývá zvláštní paradox, který je možné vysledovat již ze způsobu, jakým bylo publikováno. Přestože se signatáři dvanácti bodů zřetelně vymezují proti populární, respektive žánrové literatuře, svou proklamaci nepublikovali v některém z minoritních literárních časopisů, ale v Respektu, tedy v médiu, které má značně širší čtenářskou obec.“ A hned v další větě nabízí vysvětlení: „Zdá se totiž, že v pozadí jejich proklamací je i patrný zájem, aby si tato obec povšimla, že právě oni existují a tvoří.“

Ta pasáž stojí za povšimnutí hlavně proto, že věcnou argumentaci zde nahrazuje psychologizování: už nemluvíme o tom, co „Šrámková a spol.“ napsali, a zda to je, nebo není oprávněné, ale řešíme, proč to napsali, kde to publikovali a co tím sledovali.

Budiž. Měli jsme dobré důvody, proč 12 odstavců publikovat právě v Respektu. 1) Jana Šrámková i já tam běžně píšeme a literární přílohu prestižního týdeníku považujeme za celkem vhodný prostor k diskusi o současné próze a její reflexi. 2) To, že si stejný text v Respektu přečte asi stokrát víc lidí než ve Tvaru nebo v Hostu, bereme jako plus vzhledem k tomu, že hlavním smyslem 12 odstavců bylo podnítit diskusi (ta mohla na stránkách Respektu pokračovat, pokud by Pavel Janoušek nebo někdo jiný zvednul rukavici; udělal to pouze Kamil Bouška, ale jeho text Respekt odmítl s tím, že není dostatečně věcný, a tak vyšel ve Tvaru.) A konečně 3) Respekt nám vyhovoval i z toho důvodu, že vzhledem k místy zábavnému, ale obvykle spíše jen směšnému skupinkaření literárních časopisů poskytuje univerzálnější platformu.       

Jenže Pavlu Janouškovi to připadá paradoxní: na jedné straně tvrdíme, že psaní má svůj vlastní režim a zákonitosti, jež je dobré oddělit od literárního provozu, vymezujeme se proti žánrové literatuře atd., a na druhé straně publikujeme v Respektu! Nerozumím systému kategorií a souvztažností, které takový výrok umožňují. Osobně mám naopak za to, že jako autoři máme a musíme oslovovat i ty, kteří s literaturou nemají profesně nic společného, a to nejen svými prózami, ale i svým myšlením o literatuře, máme-li tu možnost. Kolik toho takový Jan Balabán – paradoxně? – publikoval v Respektu a kolik ve Tvaru nebo v Hostu?  

Poté, co Pavel Janoušek odhalí naše nízké motivace (ano! chceme být čteni!), přejde k otázkám literární kritiky. Je to de facto jediný z původních 12 odstavců o próze, s nímž nějak polemizuje. Přes sérii drobných významových posunů, opatřených všelijakými ostny vůči Janě Šrámkové, se dostává až k tomuto: „Představa, že povinností kritika je autora vykládat, nikoli posuzovat, je ovšem tradiční mýtus, jenž se v každé spisovatelské generaci rodí znovu, a to v síle přímo úměrné pocitu zneuznání.“ Má to být odpověď na tuto větu z 12 odstavců: „Jsme připraveni přijmout kritiku, která se zakládá na pochopení, nikoli tu, již umožňuje opak.“

Nikdy jsme neřekli, že povinností kritika je autora vykládat, nikoli posuzovat. Několik let jsem v Hostu redigoval rubriku literárních kritik a recenzí (kam mimochodem Pavel Janoušek přispíval) a moc dobře vím, že přebujelé reproduktivní a interpretativní pasáže jsou naopak běžnou potíží literárních kritik. Není sporu o tom, že základem kritiky má být jasně vyjádřený názor, podložený argumentací. Nevím, proč nám Janoušek podsouvá evidentní nesmysl (a opět si neodpustí psychologizovat – v základě všeho je pocit zneuznání). Diskuse se tím každopádně vrací o úroveň níž. Když jsme napsali, že jsme připraveni přijmout kritiku, která se zakládá na pochopení, nikoli tu, již umožňuje opak, neodmítli jsme samozřejmě hodnocení jako takové. Odmítli jsme nešvar hodnotit na základě neschopnosti či neochoty textu porozumět. To mívá vícero podob: od prosté nepozornosti přes povrchní čtení, genderově podmíněné nepochopení až po lidské míjení se autora a recenzenta. Jako editor jsem měl možnost sledovat, jak často a jak koktavě se existenciální vzdálenost překládá do jazyka literární kritiky; úzkoprsost či omezenost životní zkušenosti však těžko mohou být základem literárního soudu.

(Obecně: Všichni víme, že území mezi autory a kritiky je zaminované a musí se na něm tančit v baletních piškotech; autoři jsou přecitlivělí, když kritik zkřiví jejich textu byť jediný řádek, a kritici zase mají kdovíproč za to, že autoři by jejich „ortely a milosti“ měli přijímat tiše a s pokorou. Když jsme se tedy do 12 odstavců rozhodli zařadit i ten, který se týká reflexe literatury, samozřejmě jsme předjímali, že se objeví lidé, kteří to budou chtít odbýt ublížeností autorů. Vše jsme proto formulovali vstřícně. Napsali jsme: „Vážíme si myšlení o literatuře, protože o ní sami neustále přemýšlíme. Vděčíme za mnoho těm, kteří s námi sdílejí naši marginalizovanou víru, že ještě je co říct. Obecně předpokládáme pouze dvě věci: erudici a osobní zájem.“ – Na této první polovině odstavce dál trváme stejně jako na té druhé.)

V závěru své „nepolemiky“ Pavel Janoušek pozve na pódium další dvě postavy: Pavla Janouška mladšího o pětadvacet let a pomýleného autora, jehož jméno neuvede (taky jde jen o statistu). Následuje půvabná scéna: Dnešní Pavel Janoušek konzultuje oprávněnost svého postoje s Pavlem Janouškem mladším o pětadvacet let; naslouchá mu, pochopí, že s Janou Šrámkovou nyní zažil jakési déjà vu, a nemůže než dát svému doppelgängerovi ve všem za pravdu. Utvrzen sám sebou pak bývalým, současným i budoucím autorům vzkazuje: „Ono totiž nestačí jenom chtít a věřit ve vlastní velikost…“ Fair enough: Potkám-li se zítra s Janem Němcem mladším o patnáct let, řeknu mu, ať se nad tím zamyslí. Ten víc než dvakrát tak starý se však musí ohradit: odkdy je úkolem literárního kritika mentorovat spisovatele způsobem, jakým pouze špatný spisovatel mentoruje své postavy?
 

Jan Němec