Božena Správcová: Jinak

21. 3. 2014

Dvanácti odstavců Ivany Myškové, Jana Němce a Jany Šrámkové v Respektu, Sedmi tezí Kamila Boušky (Tvar č. 2/14) a následné reakce Jany Šrámkové (Tvar č. 4/14) mám radost – konečně se začalo mluvit o důležitých věcech. Některé bych však ráda doplnila.

 

Literární provoz není sprosté slovo!

Jsem ráda, že prozaici mluví o literárním provozu bez despektu. I já bych chtěla literární provoz vidět jako fungující propojení mezi autorem, kritikem a čtenáři. Je to však systém mnohem rozsáhlejší a provázanější, než se na první pohled jeví. Na jeho kondici se vedle autorů, kritiků a čtenářů podílejí média a školy. Aniž si to uvědomují, velkou úlohu v tomto směru hrají také státní instituce. Není to jen ministerstvo kultury a jeho systém podpory či nepodpory literatury, ale též další tvůrci závazných pravidel, jimiž se řídí vzdělávací systém, fungování vědeckých pracovišť, knihoven, literárních časopisů, veřejnoprávních médií, a ovšem i knižní trh s reklamou, řetězci prodejen a distribucí. Kvalitu literárního provozu vposledku ovlivňuje i móda, choutky a potřeby lidí sdílené na sociálních sítích, v jejichž rytmu se převaluje a sní téměř celá společnost.

Spisovatelé v rozhovorech rádi tvrdí, že s literárním provozem nemají a nechtějí mít nic společného. Chápu to: když píšu báseň, myšlenky na literární provoz u toho nemají co dělat. Podle mého nemají v autorově konání co dělat ani ve chvíli, kdy je dílo vydáno a čeká se, jak a zda vůbec bude čteno a přijato.

Jinak je tomu tehdy, když odložím roli autorky a jako normální člověk se zajímám o to, co napsali jiní: v tu chvíli literární provoz potřebuji a zoufám si z jeho postupně se zhoršujícího fungování, pro které nejen jako soukromá osoba, ale dokonce ani jako zaměstnanec instituce, jakou je literární časopis, mnoho nevykonám, ať se snažím sebevíc.

 

Slabým článkem je kritika

Jistě, jsou romány dobré, průměrné a špatné. Takové se píší víceméně v každé době. Velikost daného románu však není v rukou autora, ba ani „okolnosti“, nýbrž kritiky. Pouze a jedině v moci kritiků je najít takový román mezi ostatními a na jeho velikost poukázat, a také obhájit v polemikách s jinými kritiky. Velcí kritikové hledají mezi dobrými romány, a proto má jejich činnost smysl, i kdyby se v jednotlivých případech mýlili. Jenže velcí i menší kritikové jsou u nás v poslední době systematicky hubeni.

Kritik totiž potřebuje k životu dvě základní podmínky: zřetelný prostor, kde by mohl své stati pravidelně, soustavně zveřejňovat, a také čas, tj. čas zaplacený tak, aby ho nemusel pouze příležitostně krást a mohl ho literatuře skutečně věnovat. Jest­liže nám tyto dvě podmínky (v jiných oborech bez debat akceptované) v případě literární kritiky připadají jako sci-fi nebo drzost, odsuzujeme literární kritiku k amatérství a postupnému vyhynutí – a zároveň s tím i českou literaturu k prostřednosti a malosti.

K amatérizaci literární kritiky v posledních letech přispěl také systém hodnocení vědy, závazný pro Akademii věd a vysoké školy. Ten od literární kritiky – tím pádem i od současné literatury – odstřihl akademickou obec a vysokoškolské učitele, tj. profesionální znalce. Recenze v běžných tiskovinách (v denících, ale ani v literárních časopisech typu Tvaru či Hosta) se jim totiž nepočítají do bodované publikační činnosti – a právě podle počtu získaných bodů je jejich pracoviště finančně (ne)podporováno. Každá recenze z pera těchto profesionálů je tedy bezmála podvratným činem proti jejich chlebodárné fakultě či ústavu a dá se předpokládat, že není příliš vítána – jakkoliv je to proti logice a proti společenskému poslání těchto institucí. Neslyšela jsem sice o tom, že by byli akademici za recenze vysloveně trestáni, faktem však je, že od chvíle, kdy tato pravidla začala platit, píší lidé z těchto okruhů do časopisů a novin mnohem méně než dřív.

Jak už jsem několikrát psala, iluzi kritiky v literárních časopisech nyní vytváří neohraničená množina dobrých i špatných příležitostných recenzentů. Ti se bohužel většinou zabývají pouze recenzovaným titulem, těžko po nich chtít znalost širšího kontextu a nějaký fundovaný nadhled. V denících je situace ještě horší, tam už jsou recenze na veškerou literaturu napříč žánry téměř výhradně v rukou redaktora kulturní rubriky. Místo aby tito redaktoři z knižní produkce s přehledem vybírali a zadávali recenze širokému spektru fundovaných externistů, musejí zřejmě sepsat všechny recenze vlastnoručně. Už jen to tempo kvalitní literární kritiku přímo vylučuje; navíc výběr titulů v denících je orientován zjevně či skrytě komerčně: na to, „o čem se mluví, co lidi zajímá“. Tj. to, o čem se už ví odjinud, nejspíš z reklamy. Výběr je tedy velmi bestsellerovitý.

Bestseller je něco, co někde jinde moc dobře prodali – možná vytvořili z dobrého románu Velký román, určitě z něj ale vytvořili Velký byznys; s očekáváním obchodního zisku byl přeložen do češtiny a v novinových recenzích se s ním tedy pro jistotu zachází uctivě – nemůže být přece špatný, když si ho někde po světě koupilo milion lidí. Velkým přítelem nešťastného recenzujícího redaktora v časové tísni je záložka a nakladatelský propagační text. Česká literatura se naopak v novinových recenzích vyskytne spíš náhodně. Nepředchází ji pověst bestselleru, nepředchází ji až na výjimky pověst vůbec žádná. Její smůla je v tom, že je původní, dosud na žádných čtenářích nevyzkoušená. V publicistově zájmu je nad ní zapochybovat, aby pak náhodou nebyl za osla. Výjimku tvoří snad jen některá historická témata, nad kterými se nepochybuje, i kdyby byla sepsána levou nohou od stolu…

Dopad takového deníkářského sepisování je bohužel značný: jednu nedochůdnou recenzi v MF Dnes si přečte xkrát víc lidí než tři jakkoli pronikavé a inspirativní texty v Tvaru, Psím vínu či Welesu. Totální zmatení informací relevantních a reklamních pak běsní na internetu. Tam se nakladatelské propagační odstavce přebírají vidlemi, slovo „recenze“ tam už dávno neoznačuje recenzi, natožpak „redaktor“ redaktora.

Aby bylo jasno: nevolám po Überkritikovi, který by určoval nějaký normativ. Volám po zřetelném a čitelném mnohohlasu kritiky, díky němuž se čtenáři lépe zorientují v aktuální české literární produkci a budou také mít možnost přečtené texty znovu promýšlet v konfrontaci s kompetentními názory lidí, kteří se současnou literaturou soustavně zabývají.

 

Literární ceny jako kompas pro čtenáře. Kompas stojící na magnetu

V literárním provozu ovšem operují ještě další entity – například lidé, kteří v době, kdy to u nás ještě bylo technicky možné, získali v literární kritice jakousi autoritu a z nějaké setrvačnosti je jim tato autorita nadále připisována, ačkoliv ve skutečnosti o českou prózu či poezii už dávno ztratili zájem. Přestože aktuální literární tvorbu nesledují (a ještě to na veřejnosti drze přiznávají), ani v nejmenším jim to nebrání, aby se nechávali obsazovat do nejrůznějších porot, grantových komisí, účastnili se besed o literatuře v médiích apod. Nad současnou českou literární tvorbou blazeovaně ohrnují nos a není divu – opravdu už dlouho nic pořádného nečetli. Pokud si náhodou něco přečtou, Velký román, případně poezie s velkým P je na světě, protože vynaloženou námahu s čtením je třeba patřičně zužitkovat. Jejich hlas je na rozdíl od jiných slyšet. Pokud jsou tito Brouci Pytlíci obsazeni do porot, váha jejich slova je ve všeobecné bezradnosti převeliká. Bohužel nic nevědí, a tak se nechávají inspirovat převážně tím, co četli o literatuře v novinách, vzpomínkami, kontakty a drby. Tím se celá věc zacyklí, protože o nominacích a laureátech pak opět nejspíš napíšou noviny a potenciální čtenáři české literatury jsou tím pádem několikrát po sobě zmasírováni (v novinách i v televizi) jakýmsi souborem titulů, o kterých domnělí odborníci prohlašují, že jsou tím nejlepším, co se za poslední rok u nás urodilo…

Funguje to, ale hlavně obchodně. Vítězné nejlepší knihy roku se opravdu hojně kupují (aspoň si to tuhle pochvaloval šéf Ceny Magnesia Litera Pavel Mandys). Mnozí, kteří nakoupili, se pak nemohou zbavit pocitu, že současná česká beletrie stojí za starou bačkoru a že nemá cenu se něčím takovým příliš zabývat. Specifikum lžikritického komplotu Brouků Pytlíků, deníkářů a nakladatelské propagace spočívá v tom, že se jen málokdy pokusí udělat Velký román z románu opravdu dobrého. Už z principu se častěji nechávají nadchnout těmi průměrnými. To považuji za společensky škodlivé, demoralizující a odpuzující potenciální čtenáře.

 

Kritika v poezii je na tom jinak

Pravda, poezie je na tom s kritikou trochu jinak než próza, ale není, milí mladí prozaici, zas tolik co závidět. Próza je jakoby přístupnější, a jak správně píšete, psát o ní si troufne každý.

Z poezie se obchodní artikl stát nemůže, a proto se o její propagaci na profesionální úrovni nikdo nesnaží. Ve veřejném prostoru (s výjimkou několika literárních časopisů) se s ní zachází hnusně a pohrdavě. Buď neexistuje, anebo si z ní koordinátoři projektů a moderátoři čehokoliv dělají rohožku ve stylu „trocha poezie nikoho nezabije, hehe“. Mnohé knihovny ji vymetly do nepřístupných koutů, v standardním knihkupectví na ni nenarazíte, pokud právě nepovažujete za poezii knížky vázané v červeném sametu, nazvané třeba Nejkrásnější verše o lásce. V denících se poezie nerecenzuje vůbec, přístupy literárních časopisů se různí. Tak například Host reflexi básnických knih bůhvíproč ze své recenzní rubriky vykázal, nechává vždy souhrnně glosovat několik básnických knih najednou jedním recenzentem. Obětovat jakkoliv výrazné básnické sbírce prostor regulérní recenze nepovažuje za nutné. V Tvaru se poezie recenzuje se stejnou vážností jako próza, někdy i v rubrice „Dvakrát“. Potíž je v tom, že recenze na básnické sbírky píší (jako příležitostní recenzenti) výhradně básníci. Kupodivu to nevede k masovému odstřelování. Recenze od básníků na básníky bývají často velmi empatické, dá se říci, že jsou věcné, zasvěcené, citlivé a kvalitní, jak právem závidí prozaici. Až na to, že ani ony nemají se skutečnou kritikou mnoho společného – jsou to interpretace, někdy i vyznání, ale do hodnocení daného díla v rámci širšího kontextu se nepouštějí a snad by to ani nebylo vkusné.

 

Nedůvěra v slovo, vítězství metatextu nad textem

Někdy na přelomu tisíciletí, nejspíš ze zoufalství nad měnícím se vztahem většinové společnosti ke kultuře, vznikl dojem, že za klesající náklady české beletrie nesou vinu její tvůrci. Začalo se jim předhazovat, že jsou příliš uzavření sami v sobě, že odmítají brát na vědomí společnost, ve které žijí, že nemyslí na čtenáře – zkrátka že si za odliv zájmu mohou jedině oni sami, a nejhorší (tj. nejméně na čtenáře myslící) jsou básníci. Několik tehdejších autorit tezi o odklonu básníků 90. let od společnosti omílalo tak usilovně, že se v pozdějších shrnujících studiích omylem začala považovat za fakt, nikoliv za diskutabilní jednostranný názor či zjednodušující generalizaci. Pod plamennou rétorikou se jaksi ztratilo, že dobrá báseň či próza prostě mimo čas a společnost nikdy není a být nemůže, že v každém případě o světě (třeba i mlčením) vypovídá.

Ať už básník či prozaik v rozhovorech, diskusích či esejistických úvahách říká o svém vztahu ke světu a společnosti cokoliv, to podstatné je třeba hledat právě a jedině v jeho uměleckém projevu. Jenže ten jako by se pozvolna přestával brát na vědomí a autorova výpověď o světě jako by začala být čtena spíše z jeho výroků publicistických. Tato podivná nedůvěra v původní umělecký text tak dlouho bujela, až v současných debatách o angažované literatuře vyhnala smrdutý květ: nejenže už nezáleží na kvalitě původního uměleckého textu, on už nemusí existovat vůbec! Pokud se nynější aktivisté angažovanosti zaobírají nějakým původním uměleckým textem, pak jedině takovým, jehož autor se k nové doktríně angažovanosti buď výslovně přihlásil nějakým publicistickým prohlášením, anebo se naopak proti této doktríně neméně publicisticky vymezil. Místo původního textu, slova, je centrem, kolem kterého krouží všechny ty debaty, jen veliké NIC.

 

Neměli bychom se už konečně začít angažovat právě za to znevážené, ztracené SLOVO, za TEXT? A to nejen psaním, psaním a psaním vlastních básní a próz, ale také čtením, čtením a čtením těch jiných?

 

P. S. Pro aktivisty, kteří si nevědí rady se svou výřečností, levicovostí a přebytkem energie, bych přece jen měla jeden bojový úkol: Přestaňte úkolovat a fackovat už tak životem dost zfackované básníky a založte konečně literární odbory! Ráda vám budu platit příspěvky za to, že se s nesmlouvavostí sobě vlastní vrhnete na úřady a státní instituce a vybojujete tam konečně pravidla, která nepotáhnou český literární provoz (a v důsledku toho celou českou literaturu) níž a níže ke dnu. Máte na to?

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz