Veronika Sušová-Salminen: Petrovská revoluce shora 1696–1725

Některé dějinné zvraty, které jsou do určité míry paradoxně označovány jako „revoluce“, se nápadně vymykají běžnému užívání tohoto pojmu, odkazují však k původnímu významu latinského slovesa revolvere (vracet se, obnovovat). K podobným „revolucím shora“ lze přiřadit autoritativní či absolutistickou vládu některých panovníků v raném novověku či na prahu moderní doby, pokud tato přinesla zásadní a nevratné společenské změny. V tomto čísle zveřejňujeme stať české historičky žijící ve Finsku Veroniky Sušové-Salminen o reformách Petra Velikého v Rusku, jež charakterizovalo přejímání západních modelů i všudypřítomná represe (od této autorky jsme v č. 13/2013 přinesli článek o mexické revoluci 1. poloviny 20. století).
 

Pojem „petrovská revoluce“ či „převrat“, jak petrovské reformy popsal už v 19. století například ruský historik Sergej Solověv, svým obsahem rozhodně nekoresponduje s tradičně chápanou revolucí, která se na prvním místě vyznačuje sociální spontaneitou, emancipací a dočasně i mocenskou decentralizací. Petrovská revoluce může být považována daleko spíše za prototyp revoluce shora, která se pro moderní dějiny Ruska stala do značné míry charakteristická a osudová. Jednalo se o snahu často i poměrně radikálně měnit, ale zároveň efektivně ovládat ruskou společnost a smísila se v ní domácí tradice ruského samoděržaví s evropským racionalismem a věděním. Společnost tu vystupovala jako objekt řízené změny, zatímco všemocný stát se stal hlavním „revolučním aktérem“. Změny tak nevycházely „přirozeně“ ze společnosti, ale byly v podstatě „diktovány“ nebo nařizovány, ba velmi často v pozdějších dobách ruských dějin byla taková revoluce snahou o to, aby se zabránilo nekontrolovaným, „přirozeným“ změnám v ruské společnosti. Petrovské reformy na samém konci 17. a v prvním čtvrtstoletí 18. století měly natolik zásadní ráz, že si označení „revoluce shora“ zaslouží. Změnily celkový charakter Ruska, pomohly utvářet ruskou identitu i ruský vztah k Evropě a do značné míry předurčily budoucí směřování celé země na následující tři století. Po Petrovi I. už nebylo pro Rusko cesty zpátky. Charakter petrovské revoluce dobře vystihuje i fakt, že je to car Petr I. Veliký (1672–1725), kdo dodnes vystupuje v rámci historického vyprávění jako hlavní a osamělý hybatel veškeré revoluční změny.

„Revolucionářovy“ začátky

Petr I. zvaný Veliký se narodil v roce 1672 a prožil si poměrně krušné dětství a mládí, které bylo zarámováno nestabilitou a tvrdým mocenským soupeřením. Petr byl až třetím synem cara Alexeje I. a jeho situaci na tehdejší Moskevské Rusi dobře vystihuje skutečnost, že všichni jeho starší sourozenci se postupně vystřídali na moskevském trůně za sekundování a intrikovaní vlivných bojarských skupin, které bojovaly mezi sebou o kontrolu nad mocenským centrem. V případě Petra hrálo roli, že měl jinou matku než jeho dva starší bratři a sestra a že ta pocházela z konkurenční bojarské rodiny Naryškinů. Petr tak byl na nějakou dobu odsunut na druhou kolej, což znamenalo, že měl ve výchově a vzdělávání relativní volnost, včetně toho, že mohl v Moskvě docházet do tzv. německé svobody, kde byl ve styku s cizinci, naučil se zde základy aritmetiky nebo moderní vojenské vědy a seznamoval se tu s dalšími západními způsoby.

Po turbulentních letech mezi smrtí Petrova otce v roce 1676 a Petrovým nástupem na trůn jako samovládce v roce 1696 (v letech 1682 až 1696 vládl spolu s nemocným bratrem Ivanem V.) mladý car začal éru obsáhlých a převratných změn. Někdy panuje o předpetrovském Rusku představa, že do té doby byla tato země zcela izolovaná od Evropy a že to byl teprve Petr, kdo ji Evropě vůbec otevřel. Ve skutečnosti bylo Rusko v poměrně čilém styku s Evropou a už za Petrova otce, cara Alexeje, se tyto vztahy a styky v oblasti obchodu a kultury stále zintenzivňovaly. Petrova vláda byla v tomto ohledu radikálnějším pokračováním existujícího dlouhodobějšího trendu. Petrův zájem o západní inovace, především v oblasti armády a válečných technologií, a jeho styky s cizinci a jistá xenofilie se postupně mohly zúročovat. Petr si uvědomoval, že centrum tehdejšího světa leží na západě, a obrátil těžiště svého zájmu právě tam, nikoliv na východ či na jih. Do značné míry to byla vědomá a strategická volba, která korespondovala s křesťanskou podstatou či jádrem Ruska a ustálila v ruské společnosti představu Ruska jako evropské země. Petrova strategie byla odpovědí na vnější faktory – především na existující mocenskou konstelaci v Evropě a ve světě, v němž stále více dominovala Evropa, respektive evropské země kolem pobřeží Atlantiku. Motivem tu byla modernizace Ruska, které by se tak zařadilo po bok ostatních evropských velmocí.

Velké poselstvo a západní inspirace

Na počátku Petrovy vlády bylo Rusko součástí protiosmanské koalice, která se stala prvním nástrojem k prosazení Ruska do evropských záležitostí. Po úspěchu druhého azovského tažení (1695) se Petr rozhodl vyslat – a inkognito se ho i zúčastnit – velké poselstvo do Evropy (přes Polsko a německé země do Nizozemí a Anglie, zpátky přes habsburské země a Vídeň), které mělo upevnit vztahy Ruska k evropským členům koalice. Car tak chtěl využít první vojenský úspěch ve svůj prospěch a posílit vztahy s evropskými velmocemi. Dále si uvědomoval, že války s Osmanskou říší budou pro Rusko představovat další územní zisky, včetně strategického přístupu k Černému moři, a že bude nutné si takové zisky diplomaticky pojistit. V diplomatickém snažení ale nebylo poselstvo úspěšné. Zato Petr načerpal řadu nových informací a naučil se mnoha novým věcem. Vlastní zkušenosti ze západní Evropy, především z Nizozemí, se tak staly zdrojem inspirace pro Petrovo budoucí snažení.

Po spěšném návratu domů v roce 1698 se Petr musel nejprve vyrovnat s domácí politickou opozicí. Tu reprezentovaly jednotky střelců (de facto carští mušketýři), kteří v minulosti opakovaně projevili svoji neloajalitu a roli v politickém intrikování či rošádách na trůně. Toto jejich (poslední) povstání nejenže bylo potlačeno, ale mladý car se odhodlal k tomu, že střelce exemplárně potrestá, jejich vojska zlikviduje a nahradí je evropsky organizovanou a vybavenou armádou. Car se nespokojil jenom se zákazem střelců a jejich odzbrojením, ale volil i metodu hromadných poprav. Násilí a donucování v různých podobách od počátku provázelo petrovskou revoluci shora jako jeden z významných nástrojů. Jak například napsal o Petrovi ruský historik Vasilij Klučevskij, „celá jeho reformátorská činnost byla vedena myšlenkou o nevyhnutelnosti a všemocnosti násilného donucení: byl přesvědčen, že pouze silou lze lidu vnutit blahobyt.“

První vlna Petrovy vlastní reformní politiky se pod dojmem čerstvých zkušeností z Nizozemí a Anglie zaměřila na svérázný způsob budování ruského kapitalismu. Petr pochopil, že hospodářským srdcem západní Evropy jsou města a obchodníci. Nepochopil ale zřejmě, že městský kapitalismus vznikal v Evropě více méně spontánně a svobodně. Petr se snažil pomocí řady nařízení připodobnit ruská města a obchodníky k jejich evropským protějškům. Stát tak podporoval nové formy podnikání, ale počínal si při tom často velice represivně. Nebylo neobvyklé, že nad tehdejšími podnikateli visela možnost tvrdého trestu v případě podnikatelského neúspěchu a že jejich podnikatelské aktivity byly otázkou rozhodnutí shora, nikoliv výsledkem osobní iniciativy. Inspirován evropskými metropolemi, Petr I. v roce 1703 založil nové město Sankt-Petěrburg (Petrohrad), situované – nikoli náhodou – na západě, na nově dobytém území kolem Baltského moře, které získal na slábnoucím Švédsku. Město bylo pojmenováno po Petrově svatém patronovi nizozemsky (pův. název Sankt-Pitěr-Burch se záhy poněmčil) a stalo se symbolem i metaforou nového Ruska. Bylo vystavěno u řeky Něvy v nehostinné krajině močálů a mokřin, kde bylo třeba vynaložit obrovské prostředky a zdroje k jeho výstavbě. Organizací a architekturou byl Sankt-Petěrburg kopií evropských metropolí, kde spolu souzněly velký prostor, voda a nebe, a svojí polohou i významem se stal pověstným „oknem do Evropy“.

Válka jako hnací motor

Skutečným hnacím motorem Petrovy revoluce shora byla ovšem válka. Veškeré Petrovy reformy probíhaly v podstatě v kontextu kontinuálního válečného stavu. Armáda měla samozřejmě prioritu, ale kromě toho provedl Petr řadu dalších změn – nově zorganizoval státní správu a státní daně, přeměnil bojarskou dumu v senát, zavedl úřednické platy a zorganizoval úřednické funkce ve slavné Tabulce o hodnostech, založil první evropské školy, ruské manufaktury a průmysl, založil také ruskou Akademii věd, nové hlavní město, městské nemocnice a dokončil proces etatizace ruské pravoslavné církve atp. Jeho celková reformní činnost do značné míry ukazuje na platnost slov amerického historika Charlese Tillyho o tom, že státy jsou tvořeny válkami a státy tvoří války.

Petr neusiloval jen o vnitřní proměnu Ruska, ale snažil se také vydobýt pro něj nové postavení v Evropě a ve světě. Jeho ambicí bylo, aby se Rusko stalo významnou evropskou zemí a pevnou součástí evropského (světového) pořádku, nikoliv jenom nepodstatnou periferií nebo snad kolonií západních velmocí. Jak už bylo řečeno, petrovská revoluce v sobě od počátku obsahovala velmocenskou ambici. Takové snažení se neobešlo bez války o přístup k Baltskému moři, které umožňovalo Rusku lepší námořní dostupnost směrem na západ. Švédsko jako regionální hegemon na severozápadě se tak stalo pro Rusko přirozeným konkurentem. První vojenský neúspěch u Narvy v roce 1700 vedl Petra k tomu, že do reformy ruské armády mobilizoval a investoval obrovské lidské a finanční zdroje. V roce 1709 se mu tato investice vrátila v podobě prvního strategického vítězství u Poltavy. Severní válka, která záhy získala v podstatě celoevropský charakter, pokračovala až do roku 1721. Prohra Švédska a jeho spojenců umožnila Rusku vojenskou (a obchodní) kontrolu nad značnou částí pobaltského pobřeží, které do té doby patřilo do švédské říše. Významná obchodní centra jako Tallinn (Reval) nebo Riga se dostala pod ruskou vládu a místní švédské nebo baltsko-německé elity záhy přijaly roli ruských „modernizátorů“ v oblasti vojenství, námořnictví nebo vzdělanosti, kultury či státní správy. Rusko se stalo součástí evropského systému mezinárodních vztahů a Petr svůj triumf dovršil tím, že v roce 1721 přijal prestižní titul císaře (imperátora) vší Rusi, ve kterém se opět spojovaly ruská tradice s tradicí západní.

Imitace, přejímání a překládání západních modelů a jejich více nebo méně úspěšné domestikování za všudypřítomné represe tvořily podstatu petrovské revoluce. Za poměrně krátkou dobu tak vznikly základy pro sociální, ekonomickou a kulturní přeměnu Ruska z pozdně středověké společnosti, v níž hrálo zásadní úlohu náboženství, ve společnost s řadou moderních charakteristik s důrazem na racionalitu, ale s významovou rolí stále patrimoniálně organizovaného státu. Petrova aktivita v mnoha ohledech ovlivnila ruskou kulturu, způsoby organizace státu, armády i námořnictva a nastavení vztahů mezi státem a společností, estetiku nebo dokonce ruský jazyk, který v jednotlivých oblastech přejal velké množství cizích, dovezených termínů (rank–hodnost, vachta–stráž, maršrut–trasa, mundir–stejnokroj, oficer–důstojník, ankar–kotva, imperator, flag–vlajka, gubernia atp.) a místních názvů (St. Petěrburg, Petěrgof), které se staly běžnou součástí ruského jazyka.

Petrovská revoluce shora se ovšem nesetkala jenom s pasivním či jednoznačným přijetím ruskou společností a jejími starými elitami, jejichž postavení a životní způsoby radikálně měnila. Oponenti kritizovali zavádění „německých manýrů“ do Ruska a oslabování či ohrožování pravé víry, tedy ruského pravoslaví. Konzervativní odpor našel Petr v řadách pravoslavné církve, jejíž moc značně okleštil, a zvláště mezi tzv. staroobřadníky, kteří odmítali církevní reformy prosazené Petrovým otcem carem Alexejem, nebo mezi donskými kozáky. Ani stará bojarská šlechta Petrovo novátorství, jež v mnohém oslabovalo její tradiční politický vliv, nevítala. Petr se obklopil svými spolupracovníky, staré bojarské klany odřízl od moci, na významné posty často jmenoval cizince, které potom za odměnu povyšoval do šlechtického stavu, ruskou šlechtu donutil změnit styl oblékání i manýry (zahájil de facto počátek civilizačního procesu) a nařídil jí posílat syny do evropsky organizovaných škol, především kadetek.

Petrovská revoluce shora začala novou etapu ruských dějin. Bezpochyby se v ní smísily staré kulturní vzorce s novými impulsy ze zahraničí, které vedly ke vzniku některých specificky ruských hybridních jevů i k věčnému tázání po vztahu Ruska k Evropě a po jeho místě v ní. I samotná tradice „revoluce shora“, k níž se ruští panovníci a politici v průběhu uplynulých tří set let znovu a znovu vraceli, je stále živou součástí značně ambivalentního petrovského dědictví v Rusku.