Tvar 13/2013

Třinácté číslo Tvaru je poslední před letní cézurou, a jeho cestovatelský nádech je tudíž více než logický. A protože se opět setkáme až v září, přijměte od nás extra porci textu, celé čtyři strany navíc! 

V Editorialu se Adam Borzič loučí se dvěma před pár dny zesnulými muži: s doyenem české katolické poezie Zdeňkem Rotreklem (* 1920), jehož báseň „Zápis“ zdobí titulní stránku, a rockovým šansoniérem a vůdčí postavou kultovní skupiny Psí Vojáci Filipem Topolem (* 1965). 

Tradičními Devíti sty šedesáti devíti slovy o próze recenzuje Pavel Janoušek knihu Jakuba Šofara Blázen na hoře (Dybbuk, 2013), kterou vnímá poněkud ambivalentně: „Tam, kde se jako čtenář bavím, tam se jako kritik musím ptát, zda se Šofarovým textem budou těšit i jiní. Tedy ti, které život vybavil jinou zkušeností a kulturní encyklopedií.“ 

V rubrice Dvakrát je tentokrát podrobena dvojímu ostrému pohledu kniha Kain podle Hrabala, jejímž autorem je Jacek Baluch, polský literární vědec, slavista a bohemista, profesor Jagellonské univerzity. Roman Kanda soudí, že „především Baluchova minuciózní analýza povídky ,Fádní stanice‘, jejích narativních strategií, pronikla hluboko do umění Hrabalova vypravěčství“, a Blanka Kostřicová má za to, že „celkově lze jistě říci, že Baluchova kniha je cenným příspěvkem k hrabalovskému literárněvědnému výzkumu, ať už akcentujeme její obecnější souvislosti […], anebo její význam specifičtější, užší, prosazující se především v kontextu interpretace Hrabalova díla“. 

Básník by nejspíš neměl nic se jmenuje rozhovor, který s básníkem a psychoterapeutem Petrem Řehákem, členem básnické skupiny Fantasía, vede Milan Ohnisko. Řeč je o bardově cestě do Indie, současné české poezii a mnohém dalším. Nevyhýbá se ani tématu poezie angažované: „Mám intenzivní pocit, že ten ,jenom‘ důvod je dobrým důvodem, protože ,fakovat‘ a dále měnit, nebo se o to pokoušet, je vlastní každému normálnímu člověku. Režim v této fázi kapitalismu nabízí nealternativy,“ říká Řehák. 

A Petru Řehákovi patří i část rubriky Poezie, v níž publikujeme ukázku z jeho básnické skladby „youtoube.com“. Rubrika pokračuje dlouhou básní „Pondělí“ Olgy Stehlíkové, nakladatelské redaktorky a literární kritičky, která básně a povídky publikovala pouze časopisecky a jen velmi výjimečně, naposledy před osmi lety. Třetí dávka poezie – básně vybrané ze sbírky Květ svěráku – je od rumunské básnířky Světlany Cârsteanové. 

„Je pro Vaši tvorbu něčím podnětné cestování, a čím? Nebo jde jen o zbytečnou odbočku od toho podstatného, oč se v tvorbě jedná a co lze nalézt pouze tam, kde žijeme trvale?“ Těmito slovy vyzval k odpovědím Tvar v letní anketě rozličných básníků a prozaiků, jmenovitě Lubomíra Martínka, Boženy Správcové, Františka Dryjeho, Ivana Matouška, Josefa Hrdličky, Petra Hrbáče, Václava Kahudy, Petra Pazdery Payna, Petra Krále, Ladislava Selepka, Miroslava Fišmeistera, Jaroslava Kovandy, Vladislava Reisingera, Petra Maděry, Romana Erbena, Kateřiny Bolechové, Petra Čermáčka, Josefa Straky, Víta Kremličky, Pavla Novotného a Michala Šandy. Tečkou za celou veselou rubrikou je značně neveselá báseň Michala Špíny „Santiago de Chile“. 

Jako hrad v Karpatech vždy tajemný Roman Rops (kdo tenhle chlap ve skutečnosti je, to ví snad jen Melissa Pink; špitá se totiž, že R. R. je tak trochu její manželka…) přichází s ukázkou z prózy K. O. / Remix starého Mistra – bizarního romaneta o nepíšícím spisovateli Milošovi, který „Většinu času však tráví v nuzném bytě, sevřen depresí a úzkostmi, trhán na kusy každým sebemenším hlukem.“ 

Ani Pavel Ctibor ve Slintbooku se s tím dvakrát nemaže. V příspěvku nazvaném Stabat popisuje, kam ho osud zavál: „Ocitl jsem se mezi elektrony obíhajícími po svých drahách, které se prolínají a sdílejí svá přitažlivá a odpudivá pole, elektrony obíhající v atomu zirkonia nejdále od jádra se zanořují hlouběji mezi elektrony kyslíku, a kousíček opodál elektrony dvou rozdílných drah – ut ardeat cor meum – v atomu olova se potkávají víc natěsno s elektrony titanu.“ Našel pak vůbec cestu zpět domů? 

Hu! Třinácté pokračování Veverek v parku Hu Ladislava Selepka tradičně nepostrádá jak ontologické („přišel jsem na to, že Bůh neexistuje“), tak hedonistické („sevřu stehno a vyždímám je na kraji paseky“) dimenze. 

Nejen smrt, ale především život a dílo velikána české poezie Zdeňka Rotrekla v nekrologu připomíná Ivo Harák. 

Další rozhovor vede Pavel Štoll s Kārlisem Vērdiņšem, mladým lotyšským básníkem a literárním vědcem, laureátem sedmi literárních cen, jehož poezie byla přeložena do dvaadvaceti jazyků. „Když jsem začal publikovat, počítal jsem s odsouzením, protože naše společnost je stále ještě dost homofobní. Ale literární a umělecké kruhy jsou zřejmě mnohem tolerantnější než ostatní společnost a pro ně byla stejnopohlavní láska v lotyšské poezii něčím novým a exotickým,“ odpovídá poeta na otázku, nakolik je v dnešním Lotyšsku odvážné psát poezii s homoerotickými motivy. 

V rubrice Slovo si vzala slovo Kateřina Piorecká. V textu nazvaném O paměti míst se zabývá medializovaným prodejem Čapkovy vily: „Na stránkách realitní kanceláře se objevila vila za 49 000 000 Kč. Tentokrát nebyla tajena přesná adresa, jak to u exkluzivních nabídek bývá; není ani tajemstvím, kdo nemovitost prodává. Vila na dobré adrese patřila Karlu Čapkovi.“ 

V návaznosti na aktualitu s Čapkovou vilou přetiskujeme v rubrice Kniha tisku stať českého filosofa Josefa Ludvíka Fischera Karel Čapek nepolitický z publikace Výbor z díla J. L. Fischera III (eds. Sylva Fischerova a Jan Šulc), která právě vychází ve vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci. 

Od loňského října do letošního června proběhla v pražské galerii Topičův salon a jeho klubové části série devíti autorských čtení, při nichž prezentované texty provázely projekce různých obrazů: pláten a grafik, fotografii, dokumentů. Podrobnou rekapitulaci s ukázkami přináší pod názvem Literární čtvrtky v Topičově salonu rubrika Literární život. 

A další ohlédnutí: V nádražní restauraci zastrčené stanice Praha-Bubeneč, v ulici, které nese – poněkud tajemně – jméno Goethovo, proběhl v sobotu 25. května Večer Tvaru; první od zrodu nove redakce. Akci jsme koncipovali jako literárně-hudební happening, drobnou to slavnost poezie, literatury, umění a hudby… 

„Je 120 let od prvního románového vydání a padesát od debutového filmu s tímto hrdinou v názvu dobrým důvodem k připomenutí? Je literární otec velkého apačského náčelníka Karel May (1842–1912) ještě postavou hodnou naší pozornosti? A proč a jak se dostalo až mýtické dimenze jen vyfabulovanému, zprvu uvěřitelně primitivnímu severoamerickému indiánovi z předminulého století?“ Takové otázky klade hudební publicista, producent, dramaturg a moderátor Karel Deniš v úvodu svého skvostného esejistického textu Můj bratr Vinnetou. 

Z virtuálních sítí vylovil tentokrát Ladislav Selepko české verše Petra Abraháma a slovenské verše Lucie Bizarretové. 

O příznivém větru v plachtách současné rumunské kultury referuje Dan Mircea Duţă, ředitel Rumunského kulturního centra v Praze, v rubrice Kulturní politika v Evropě. 

V rubrice To na jazyku píše básník Gabriel Pleska o slově povodeň z (nejen) lingvistického hlediska. 

Od básně ke skladbě se jmenuje páté pokračování volného eseje Náměty, jehož autorem je básník Petr Král. Ocitujme úvodní slova: „Vztah mezi ,jednotlivou‘ básní a básnickou skladbou představuje zvlášť náročný námět a předmět výzkumu, už proto, že pojmy básně a skladby neodpovídají žádné neměnné definici a připouštějí mnoho různých pojetí, samy o sobě i co do vzájemného rozlišení.“ 

Ve Výtvaru Vlaďka Kuchtová „jako žižkovská patriotka“ doporučuje „kulturní událost, kterou je po celé léto probíhající Prague Biennale 6, tentokrát umístěné do kulis Nákladového nádraží Žižkov“. 

V Historii revolucí historička Veronika Sušová-Salminen v precizním textu Mexická revoluce roku 1910 v samém závěru píše: „Mexická revoluce neměla globální ohlas, jaký měly revoluce francouzská nebo ruská. I přes její rozdílné interpretace a hodnocení se v latinskoamerickém kontextu jednalo o jednu z nejvýznamnějších událostí v dějinách. Mexiko žije v dobrém i ve zlém v jejím stínu do dnešních dnů.“ 

V rubrice Nad knihou se zamýšlí Svatava Antošová nad spisem Borise Budena Konec postkomunismu. V článku nazvaném Kde končí demokratické sny autorka s odvoláním na Budena píše: „Měl-li být tedy ve východní Evropě bez výhrad přijat liberálně demokratický kapitalismus jakožto nezpochybnitelný vítěz ve studené válce a zároveň jako ten, kdo stanoví jasné limity všem novým možnostem, které se v postkomunistických zemích otevřely, bylo potřeba s lidmi v těchto zemích zacházet jako s dětmi a k demokracii je teprve vychovat.“ 

Recenze:
Xavier Galmiche: Vladimír Holan, bibliotékář Boha (Praha 1905–1980) (rec. Karel Piorecký)
Boris Eichenbaum: Jak je udělán Gogolův Plášť (rec. Dalibor Tureček)
Miroslav Komárek a Ondřej Bláha (eds.): Dějiny českého jazyka (rec. Lukáš Zádrapa)
Dušan Pala: Stromy a kamení (rec. Zdeněk Brdek)
Lubomír Vejražka: Nezhojené rány národa (rec. Eva Škamlová) 

A co na to poslední strana?
„Dva roky o mne nezavadil ani lodní a rodný šroub, a náhle tolik uměleckých úkolů,“ chlubí se světu jako obvykle tuze zlobivý chlapec Patrik Linhart aka „Štětináč“ ve svém pravidelném pořadu Haló, tady čistička!. „Třinácté Ohnisko je třeba zapít. Alkohol radši ne, tak pozvedám číš plnou čerstvého vzduchu,“ chlubí se světu jako obvykle tuze hodný chlapec Milan Ohnisko aka „Mirek Dušín“ ve svém pravidelném pořadu Ohnisko. „A těším se, že se ve chvíli ocitnu v ohnisku vášně. Pěkně na veřejnosti, jak jinak,“ poštívá jako obvykle samu sebe před celým světem tuze copatá holka Melissa Pink aka „Pipi dlouhán v punčochách“. A co na to Zlá ovce, jejímž pastýřem jest Michal Jareš aka „Michelangelo“? Ať už cokoli, jedno je jisté: pouze ona ze všech výše uvedených skutečně ví, jak to všechno vlastně je.