editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

je tu závěrečné číslo našeho obtýdeníku vycházející v tomto roce. Z okna redakce, kde nyní sedím a sepisuji poslední letošní editorial, se červenají plachty stánků vánočního trhu a prostranstvím Masarykova nádraží znějí koledy. Je v tom kouzlo i stesk. Je tu advent. Jsem rád, že stále existují vymezené časové úseky, posvátný čas. Doba se vyznačuje neurotickou arytmií, dny splývají v neohraničenou masu, měsíce a roční doby – vše může být neonovým mišmašem. A přece v době adventu se nás všech – ať chceme nebo ne – dotýká smysl vystupující z hloubi času. Světlo se rodí ze tmy. Pro ty z nás, kdo jsme křesťané, je advent časem čekání, rozjímání a přípravy na oslavu narození Světla, které se rozzářilo v Betlémě. Jemná askeze v adventní době může člověka otevřít. Otevřít hloubce i bolesti. Jako by blížící se světlo už ozařovalo svět a odhalovalo to, co je přítomné pořád: utrpení, zoufalství, samotu, chudobu… Jako by onen rajský závan, který nesou dokonce i sentimentální kýče a konzumní světelnost metropolí, vyjevoval propast lidské existence ve světě. Vánoční příběh přes veškerou něhu i sentiment vypráví o narození Božího Syna do světa, v němž vládne násilí, bohatství a odcizení. Paradox vánočního příběhu spočívá v tom, že Boží odpovědí na stav světa je narození bezbranného dítěte. Člověka. Vánoční čas zjevuje tajemství vztahu lidství a transcedence. Božské už netřeba hledat kdesi za oponou, ale uprostřed lidského světa. „Bůh má naše ruce,“ jak napsala jedna moudrá mystička, a v tom je závazek.

V Janově evangeliu je toto mystérium vyjádřeno dramatickým veršem „Slovo se stalo tělem“. Biblická tradice klade Slovo na počátek všeho. Slovem Bůh stvořil svět a Slovem ho vykupuje. Jsou autoři, kteří si duchovní povahu slova, jeho hlubinu uvědomují naléhavěji; právě jim jsme v našem adventním čísle poskytli prostor. Básník Zdeněk Volf, kterého v rozhovoru čísla zpovídá Milan Ohnisko, rozumí poezii jako jednomu z darů Ducha a cítí za něj vděčnost i „v tom směru, odkud přišel, a zároveň mentální prosbu, otevření se pro nová otěhotnění, ne, jak já chci…“.  

Závěrem bych rád vzpomenul zesnutí ruské básnířky a disidentky Natalie Gorbaněvské, která měla v srpnu 1968 odvahu jít protestovat na Rudé náměstí proti okupaci Československa. Je ostudné, že tato žena dosud nebyla vyznamenaná žádným státním oceněním.

Přeji vám naplněné prožití svátků Vtělení Slova.

Adam Borzič