Vzpomínka na Zbyňka Hejdu (2. 2. 1930 – 16. 11. 2013)

Sobota 16. listopadu 2013. Zpráva o tom, že třiaosmdesátiletý Zbyněk Hejda zemřel. Není překvapivá. Pokusy navštívit nemocného básníka v posledních týdnech selhaly, po telefonu se mluvilo o dušnosti, smutek a špatná předtucha se mísily se vzpomínkami na poslední setkání. Které to vlastně bylo? To v holešovických ulicích nedaleko jeho bydliště? Nebo v Café Fra? Jisté je jen to první. První pohled do očí. Ten je rozhodující. Předpokládám, že pohled Zbyňka Hejdy shledalo výjimečným mnoho lidí. Byl z těch, do nichž se padá, tedy z těch několika párů očí na světě, na něž se nezapomíná. Okamžitý pocit spříznění? Za sebe říkám: ano. Ale jeho oči se zúžily, tmavé řasy byly ještě zřetelnější, brada vystoupila dopředu, ústa se sevřela. Později přišel i úsměv, ovšem za jemnou vrstvou slz, tak mi to aspoň vždy připadalo, ať už se usmíval nebo mračil. V hloubi zřítelnic bylo k nalezení celé jeho dílo. Síla sugesce? Možná.

Při četbě Zbyňka Hejdy mě občas napadal úryvek z Kafky: „V jednom kuse mluví o smrti, a stále neumírá.“ Hejda jako by mi ve svých básních odpovídal: „A přece umřu. Právě odříkávám svůj závěrečný zpěv. Zpěv jednoho je delší, zpěv druhého kratší. Rozdíl však může vždycky obnášet jen několik slov.“ 

Hejdovo dílo je útlé. Přesto patří k tomu nejcennějšímu, co bylo u nás v poezii po druhé světové válce napsáno. Sevřenost a expresionistický styl odkazuje k autorům, z nichž některé i překládal, třeba Georga Trakla nebo Gottfrieda Benna.

Útržky textů se mi v hlavě proplétají, slyším, nevím proč, kus Hejdova záznamu snu o Japonci: „›A bude macha‹? […] cítím slzy také na své tváři, jen si nejsem jist, jsou-li to moje slzy. Když mě Japonec zblízka míjí, čtu v jeho obličeji bolest a nenávist, a to, že se na mě nevrhne, si vysvětluji jen tím, že si myslí, že také pláču.“ Smysl pro humor. Co se mi ještě vybavuje? Hradec Králové. Vysočina, Horní Cerekev. Škola v Počátkách. Kluci si jen v největších vedrech směli svléknout sako, říkal Zbyněk Hejda a ukazoval směrem k oknu školní budovy. Měl rád řízky, ale jeho francouzské manželce Suzette se údajně nedařily. Se zaujetím mluvil o halucinogenních houbičkách. Byl vlídný, jednou mě však ostře pokáral za jakýsi omyl v dějepise. Spletla jsem se v letopočtu, nevím už, zda o sto let, nebo jen o rok. Každopádně se tvářil přísně, aby se jeho tvář vzápětí rozjasnila.  

Dnes má Zbyněk Hejda oči zavřené. Kde spočívá jeho hlava? Ta představa je strašná, nemá se prý na to myslet. Jak ale nedomýšlet to, že už nikdy… Básníkově matce beru z úst slova, verše jeho „Básně“: „Je zlé, / […] / že tam se nesejdem…“

Wanda Heinrichová