Tvar 21/2013

„Hospodské prostředí je nenahraditelné“, to je první verš tak trošku vánoční básně na titulní straně. Napsal ji Ivan Martin Jirous nedlouho před svou smrtí a je ze sbírky Úloža, která vyšla letos, rok po básníkově odchodu. 

Že nejen Jirousova báseň, ale i celé letos poslední číslo Tvaru je tak trošku vánoční, je zřejmé i z editorialu Adama Borziče. Píše v něm kromě jiného, že biblická tradice „klade Slovo na počátek všeho. Slovem Bůh stvořil svět a Slovem ho vykupuje. Jsou autoři, kteří si duchovní povahu slova, jeho hlubinu uvědomují naléhavěji; právě jim jsme v našem adventním čísle poskytli prostor.“ 

V Devíti stech šedesáti devíti slovech o próze sniper Pavel Janoušek obrátil hlaveň své zbraně na knihu prozaika Zdeňka Zapletala Popík (Novela bohemica, Praha 2013). Sice nejde vysloveně o odstřel, zažili jsme už mnohem horší masakry, ale o elektrizující erupci enormního entuziasmu taky ne: „Zapletalova kniha zkrátka není příliš povedená – a přesto, když ji čtu, říkám si, že je to škoda, protože autor má zřetelně na víc.“ 

V bazální recenzní rubrice Dvakrát se ocitla básnická kniha Ivana Martina Jirouse Úloža (Torst, Praha 2023). Jakub Chrobák použil jako název své recenze závěrečné trojverší jedné z básní sbírky: A ještě dřív / daleko dřív / nebyli lidé. A jak na něj Jirousova posmrtná sbírka působí? Ocitujme: „Poezie je tu najednou daleko víc ztišená, zklidněná – zejména v kontrastu k základním emblémům náboženským roste jakási nová, klidnější i reflexivnější poloha Magorovy poezie.“ Autorem druhé recenze je Milan Ohnisko. Nazval ji Homo patiens a jeho leprosárium. Ocitujme též: „Nejen Labutí písně (o těch to ovšem platí i doslova), ale v přeneseném slova smyslu taky básně v Úloži, a vlastně vůbec celé Jirousovo básnické dílo, lze číst i jako svého druhu motáky z vězení. Motáky ze světa bolesti, biblicky řečeno „z tohoto světa“. 

„Já rostl bez kořenů. Mně bylo šumafuk, jestli jsou na pultech mandarinky, rifle, toaletní papír. Daleko palčivěji – než neproniknutelnost železné opony za socialismu – jsem pociťoval, řekněme, ateistické vakuum.“ Rozhovor s brněnským básníkem Zdeňkem Volfem (nar. 1957) vedl Milan Ohnisko a nese název Vychtěné jde mimo mne (o zážehovosti tradice, daru veselí i slz a o sdílení v jinakosti). 

V rubrice poezie najdeme ukázky z tvorby zlínského básníka (a postulanta Řádu menších bratří, františkánů) Jana Vilímka a pražského básníka (a studenta husitské teologie) Filipa Němečka a do třetice básně velmi osobité italské básnířky Aldy Merini (1931–2009), která prožila část života v ústavech pro choromyslné, dvakrát byla navržena na Nobelovu cenu za literaturu a neváhala nechat se zvěčnit fotografem nahá ani jako dáma v letech. 

V rubrice Tvar představuje Adam Borzič tvorbu mladého básníka Vojtěcha Miklase. Ocitujme z Borzičova komentáře: „Když jsem si poprvé přečetl básně Vojtěcha Miklase, měl jsem dojem, že Jan Těsnohlídek ml. má pokračovatele. Básně zbavené prakticky všech metafor, prostě a přímo evokují úzkost, samotu, vztek, respektive erotické tužby.“ A ocitujme ještě jednou: „Kdyby se Miklasovi podařilo vykašlat se na své básnické vzory i na sdílnost veršů, kdyby se mu podařilo přesáhnout i jeho jistě oprávněné boly a vydat se do opravdového neznáma a nechat se vést citlivou hudbou, která jím proudí – tehdy by se mohlo odehrát cosi velmi zajímavého.“ 

„Doufejme, že papež František je nejen františkánsky skromný a pokorný, ale i jezuitsky chytrý a že se vyhne možným nástrahám. Dokud nebudeme přesvědčeni o opaku, můžeme v něm vidět projev božského humoru. Uvidíme, jak dlouho bude mít sílu a odvahu psát rovně na křivých linkách,“ píše Ivan O. Štampach v článku František: ježíšovec pontifikem. 

„Způsobovat radost a mít radost, že ostatní ji mají, to pro mě jako mnicha byl denní chleba. A tak jsem bez váhání uplatňoval spoluradost – mudittá – všude, kam jsem přišel,“ píše Lukáš Marvan, básník, prozaik a příležitostný buddhistický mnich, v textu, jenž je ukázkou z prózy Záblesky svobody, kterou připravuje k vydání nakladatelství Druhé město. 

Cyklus Slávy dcera nově vyložená Martina C. Putny pokračuje (a zároveň už končí) VIII. částí, tentokrát o mysu Arcona. Ocitujme: „V Kollárově vizi Arconu zalidňují dávní Slované, právě slavící ,letní ožinky‘. Svantovítův kněz provádí obřad magického přivolávání úrody, který popisuje Saxo Grammaticus: ,Kéž je upečen tak velký koláč, aby za ním příští rok nebylo člověka vůbec vidět.‘“ 

Slavný český spisovatel Jiří Kratochvil věnoval Tvaru svoji zbrusu novou povídku Pohádka o fialovém lokajovi. Je nám ctí ji otisknout i z ní ocitovat: „Děd tohoto Neila Childa hrubě zacházel se svým lokajem, a tak nesměl bych mít fialové tělo, kdybych připustil, že jeho vnuk si tady bude střílet jeleny. Samozřejmě nabízím i jinou variantu: lorda stáhneme z kůže a tu pak vyvěsíme jako vlajku na stožár hotelu.“ 

Ve dnech 10.–25. 11. 2013 se konal v padesáti osmi městech a obcích České republiky v pořadí již patnáctý ročník festivalu Den poezie – tentokrát na téma Vášeň a popel. Na programu bylo více než 145 kulturních akcí (autorská čtení, tematické vycházky, výstavy, divadelní představení, workshopy a čtení poezie na netradičních místech) v knihovnách, klubech, literárních kavárnách, školách či přímo na ulicích. Připomeňme, že původně se jednalo o jednodenní vzpomínku, pořádanou u příležitosti výročí narození Karla Hynka Máchy (16. listopadu 1810), z níž se postupně díky zájmu veřejnosti stal dvoutýdenní festival s mezinárodní účastí. V rubrice Literární život vám nabízíme malé reportážní ohlédnutí z několika měst, které redaktoři a spolupracovníci Tvaru v rámci Dne poezie navštívili. 

V novodobých maďarských dějinách se vyskytuje jen málo období či událostí, které tak dobře zná a obdivuje každý Maďar. Nejdůležitější momenty uherské revoluce (15. března 1848–13. srpna 1849) se vyučují a oslavují na každé škole, po jejích hlavních představitelích je pojmenováno velké množství ulic. Jejími hrdiny byli na počátku mladíci, kteří pod vlivem mezinárodních událostí rozpoutali jedinou revoluci svého druhu, schopnou úspěšně vzdorovat Vídni, nakonec ji dokázalo porazit až jedno z největších vojsk své doby, ruská carská armáda. Její průběh rekapituluje maďarský politolog Bálint Jósa, jehož článkem uzavíráme menší cyklus v rámci rubriky Historie revolucí věnovaný revolucím 1. poloviny 19. století. 

Hrozí světu kolaps? A pokud ano, dokážeme mu předejít či se na něj alespoň připravit, nebo se budeme jen opájet iluzi, že nic takového nemůže nastat? Nad touto stale naléhavější otázkou se zamýšlí třicet osm českých intelektuálů a intelektuálek, kteří přispěli do sborníku Tři svíce za budoucnost (Novela bohemica, 2012) s podtitulem Návody a nápady jak přežít konec světa, jenž vznikl z iniciativy geologa, klimatologa a popularizátora vědy Václava Cílka. V rubrice Nad knihou se nad jejich zamyšleními zamýšlí Svatava Antošová. 

A máme tu opět polemiku, uí! Český básník, prozaik a esejista František Dryje se v poměrně dlouhém textu obul do českého literárního historika a teoretika Pavla Janouška („Jeden by dal tomu graduovanému, starostiplnému nosiči ideálů pětikorunu.“), ten mu to zpátky vysmahl dosti stručně („Je pro mne zajímavé, jak se boj za angažovanou poezii navrací ke starým dobrým kádrovacím praktikám…). Tohle věčné pošťuchování nikam nevede, monsieurs, příště hezky sraz za svítání na kraji Bouloňského lesíka – a se sekundanty. 

Chrochtat blahem jmenuje se tentokrát Slintblok Pavla Ctibora. Ocitujme: „Milý můj deníčku, moc bych si přála chrochtat blahem, ale s tebou to nejde. Ty už toho na mě příliš mnoho víš.“ 

A Gabriel Pleska v rubrice To na jazyku píše na téma ne tak docela nepodobné: „To je ostatně už známá věc, že jsou lidé, kteří se až z fotek a videí, které sami pořizovali, dozvídají, jaká vlastně byla ta svatba, jaký byl sraz spolužáků, jakou měly děti radost pod stromečkem. Posedlí odrazem, zapomínají být přítomni.“ 

Buďte připraven použít hrubou sílu! Tak se jmenuje kapitola z románu Jak příšerně zbohatnout v moderní Asii. Jeho autorem je Mohsin Hamid (nar. 1971), Pákistánec s britským pasem (který navštěvoval na Princeton University tvůrčí psaní vedené Tony Morrisonovou). Největší devizou románu je pravě styl, připomínající Salmana Rushdieho, v němž mísí tragické s komickým, vysoké s nízkým, západní s východním. Hamid vydal tři romány, jeden z nich byl zfilmován. Česky se představuje poprvé. 

Jakub Flanderka je autorem interpretace románu Věry Noskové Bereme, co je. Text je ukázkou z připravované knihy V souřadnicích mnohosti. Česka literatura první dekády 21. století v interpretacích, kterou připravuje k vydání Ústav pro českou literaturu v nakladatelství Academia. Jedná se o pokračování souboru interpretaci nejlepších děl desetiletí, jejichž první díl, věnovaný devadesátým létům, vyšel roce 2008 pod názvem V souřadnicích volnosti. 

Text Blanky Hemelíkové Václav Lacina – parodik je fragmentem delší studie. V. Lacina dnes již patří do kánonu českého humoru a satiry. K dvacátému výročí Lacinova úmrtí (9. 12. 1993) se tedy zdá záslužné připomenout jeho tvorbu a zkusit nalézt živé stránky jeho díla, rezonující i v dnešní době – v době postmoderního humoru (lze-li ad hoc užít takového terminu).

Rubriku Z památníku národního písemnictví naplnila Helena Šebestová článkem Arbesova pravda v rouše nejfantastičtějším a Planety v nás Markéta Hrbková textem Neptun – oblá krása. 

„Táto, povídej!“ konečně nejen „pro delfína“ – tak se jmenuje obsáhlý příspěvek editora, literárního kritika a překladatele Martina Machovce recenzující a do širších a hlubších souvislostí uvádějící nové, poprvé kompletní vydání audiorozhovorů Jana Wericha s jeho dcerou Janou. 

Místo někdejšího Výlovu:
Radek Malý: Domovem v jazyce. České čtení Paula Celana; Rainer Maria Rilke: Sonety Orfeovi; Kurt Krolop a Jiří Stromšík: Eseje o německé romantice (rec. Wanda Heinrichová)
+ regulérní recenze:
Jiři Zizler: Ivan Diviš / Vystup na horu poezie (rec. Petr Král)
Jan Němec: Dějiny světla (rec. Vladimír Novotný)
Jan Opolský: Sám všechen život býti (výbor z díla) (rec. Milan Šedivý)
Dagmar Urbánková: Otec seče trávu (rec. Jakub Grombíř) 

A co na to poslední stránka? 

Básník Patrik Linhart se s letošním rokem v Tvaru loučí poněkud tlumeně: „Tak dlouho jsem se díval na hvězdy, tak dlouho mával Slunci ztrácejícímu se za obzorem hor, zatímco druhou rukou jsem si se sestrou Lunou dával páku, až – až jsem se stal mimopozemšťanem.“
Básník Milan Ohnisko se s letošním rokem v Tvaru loučí poněkud zasmušile: „Krev teče pořád, skoro jako voda, někde možná i častěji. Je to vyhnání z ráje, dědičný hřích? Mája, samsára? Evoluční stupeň na cestě k dokonalosti? Ať už je tomu jakkoli, veselme se. Dokud to jde.“
Zato femme fatale Melissa Pink se s letošním rokem v baru loučí s loučí v ruce: „Haló, jsme tady! A jsme nejlepší! A stojíme za to, abyste si nás koupili! Do knihovny zařadili. A možná i přečetli. Možná. Vždyť my víme, že radši čtete prózu.“ 

A co na to Zlá ovce Michala Jareše, ta stará dobračka? Ta jediná moudře mlčí, pletouc si (čtyři) podkolenky z pravé ovčí vlny, protože koho zebou čtyři nohy, nedocení bardů vlohy.