Mír

12. 12. 2013

Jde to vlastně kdykoli. Ale jen na krátkou chvíli. Na pár vteřin, víc tyhle záblesky svobody netrvají. Jde o to, zpřítomnit si pomocí jedné z bran skutečnost takovou, jaká je. Prázdnou a pomíjivou. Zpřítomnit si Nibbánu pomocí brány do Nibbány. Uvědomit si prázdnotu všeho i sebe sama. Prostě to tady a teď. Prožívání se děje. Jako proud řeky, jako film, na který se nikdo nedívá, a přece vidí. Prožívání, které nikdo neprožívá, a přesto tu je. Prostě je. Jen pohyb vesmíru. Přítomnost. Svoboda, která nikomu nepatří, a přesto patří každému a všemu. Neporušitelný mír, nejjemnější štěstí, z něhož všechno jest. Ale jen na pár vteřin, jako nadechnutí, možnost na chvíli vystrčit hlavu nad hladinu. Záblesk svobody od všeho.

Ale holou nutností se to čas od času stává v noci. Kdy se probudím z děsivě stísňujícího snu. Kdy se začnu potit hrůzou z klaustrofobie ve vesmíru, v němž se náhle cítím zaživa pohřben. Bez naděje na únik, bez naděje na nadechnutí. Navždy zapomenut. Ježí se mi všechny buňky v těle. Chce se mi otevřít okno a vyskočit ven, křičet, všechny probudit, aby mi pomohli sáhnout si na něco skutečného.

Už to znám. Sedám si do meditační pozice nebo si zpřítomňuji skutečnost takovou, jaká je, tak, jak zrovna jsem. Prázdnou, není zde nikdo, kdo by mohl být ohrožen, žádné já, kterému by se něco dělo. Nikdo, kdo by prožíval. Je zde jen prožívání samotné. Proud moře vesmíru, klid, mír a prosté štěstí svobody. Přítomnost.

V tom je třeba setrvat. Opakovaně mysl do tohoto prožívání vracím. Pokud se to tak dá říct. Až se cosi pročištěného přítomností, mírem, svobodou a štěstím jemným jak panenka Maria, tím nejprostším tady a teď sesune z meditační podložky a mírně nadnášeno usne. 

Všechno začalo na Srí Lance, nebo ještě mnohem dřív. Ale to je jedno. Bylo jaro roku 2003. My tři bývalí mniši, ctihodný Bandhukusala, ctihodný Pavesakusala a já – ctihodný Mantakusala –, jsme odevzdali róby mistrovi, převlékli se do kalhot a triček a vyrazili do ulic Kandy. Z našich mnišských jmen nám zbyly přezdívky: Bandhu, Pavesa a Manta. Bylo mi, jako bych se znovu narodil. Vrazil jsem ruce do kapes a s chutí se ponořil do ruchu na ulici. Kolem spěchaly desítky lidí, proudy aut, motorových tříkolek, každý pospíchal za svým cílem. A já cítil obrovskou úlevu. Konečně se mohu ztratit v davu, být anonymním člověkem. Ne profesionálním svatým mužem, od kterého nikdo nečeká nic jiného než znalost Nibbány a požehnání. Můžu splynout s okolím a všech kvalit mysli, které jsem poznal jako mnich, použít jako obyčejný člověk. Jaký klid, jaká úleva. Nikdo ode mě nic nečeká a já mohu, mohu!

Splynout s davem, jak legrační představa v srílanském městě Kandy. Velký, na místní poměry hromotlucký bílý chlap uprostřed záplavy tmavých, většinou drobných lidiček. To nejde přehlédnout. Natož tři takoví chlapíci.

Bylo ráno, zářivé a plné. A my měli hlad. Poskočili jsme a zamířili k nejbližšímu bufetu na svoji první laickou snídani po šesti měsících mnišského života v lesním klášteře. Po šesti měsících, které pro mě znamenaly přerod všeho, čím jsem byl. Šest měsíců meditací, poznávání, čeho je mysl schopna, šest měsíců nemocí, šest měsíců absolutní moci, šest měsíců šílenství, šest měsíců nebeských světů, šest měsíců hrůzy a strachu, šest měsíců euforií, které byly i nebyly z tohoto světa. Šest měsíců poznávání v džungli, kde věčně pršelo, věčně padaly listy ze stromů, věčně svítilo slunce škvírami ve větvích, šest měsíců světa, který neustále požírá sám sebe. Těch šest měsíců bylo pro mě jako šest let, a možná víc. V tu chvíli, na ulici v Kandy, jsem si navíc ještě plně neuvědomoval, nakolik byla přeformátována má mysl. Jen jsem cosi tušil. Byl jsem nadšen, že umím, kdy chci, meditačně vstupovat do osmi druhů džhán, což je meditační pohroužení. Užíval jsem si to, užíval jsem si novou svobodu laika – turisty na ulici tropického, horského městečka Kandy. A zdaleka jsem si netroufal přiznat to, co před pár měsíci nastalo v lednových tropech. Ve skutečnosti jsem si čehosi vědom byl, ale nebylo to TAKOVÉ, jak jsem očekával. A očekávání mohou způsobit, že není vidět to, co je. 

A tak jsme si my tři, Bandhu, Pavesa a já, dali každý nějaký ten kari závitek, Bandhu dokonce kus hovězího a já kuřecí stehno, a ještě stále nadlehčeni a pročištěni předchozím mnišským životem jsme se rozhlíželi po tom tropickém světě jako doma, a přesto na návštěvě probírali, co dál. Zbývalo nám čtrnáct dní do odletu. Moře, moře, volalo to ve mně… Návštěva vědmy, s tím přišel Bandhu a na tom jsme se všichni shodli. Jmenovala se Menio a bydlela na předměstí Kandy. Bandhu se o její existenci dozvěděl od mistra, který jej zároveň požádal, ať se jí zeptá na lék pro malou dcerku kamaráda z Brna. Měla ekzém, se kterým si nevěděli rady. Ale Bandhu se chtěl zeptat, jestli se má vrátit ke své bývalé manželce… My s Pavesou jsme se přidali. Nevím už, na co se ptal Pavesa, ale já se ptal na to, co mám dál v životě dělat, co je doopravdy mým úkolem v tomhle světě. Vezl nás tam a překládal do angličtiny Berty, majitel obchodu s nábytkem, laický podporovatel našeho mistra a taky nás, když jsme ještě byli mniši.

Dodnes mám tu fotografii schovanou. Betonový domek zvící trochu většího záchodku pod obrovským stromem bódhi. Před ním fronta lidiček s drobnými dary pro vědmu. Byly tu s rodiči i malé děti. Každý potřeboval nějakou radu. Berty nám říkal, že se s Menio radí vždycky, když je v rodině něco závažného. Čekali jsme tiše u té prazvláštní svatyně uprostřed smaragdové srílanské zeleně, než na nás přišla řada. Za plentou z rohože jsme poklekli a Menio, Sinhálka asi středního věku, jejíž podobu jsem si nebyl schopen zapamatovat, se dotkla naší hlavy. Byl jsem trochu pyšný, napadlo mě, zdali uhodne, koho má před sebou, ale Berty jí to asi řekl. Bandhu dostal odpověď, ať se klidně k ženě, se kterou byl rozveden, vrátí, že je to jedno. A já že na to přijdu sám, ať dál medituji. Lék byl, tuším, citronová šťáva a ještě cosi. Pak jsme jeli zpátky do Kandy přes jakousi řeku. S sebou, zabalený v listu, jsme si každý vezli jakýsi ochranný prášek. Menio mi řekla, že si mám dát trochu na čelo a na hruď, až půjdu shánět práci. Bandhu si na něj koupil malou ozdobnou dózičku. Já si ho dal do pytlíku, dostal jsem ho tolik, že by ani dvě Bandhuovy dózičky nestačily. „To by mě zajímalo, proč ho mám pytel a ty takhle málo.“ Bandhu jen pokrčil rameny. „Asi ho budu potřebovat víc,“ napadlo mě a pak jsem na to nadlouho zapomněl.

Stále jsme byli ještě v Kandy, v barmské viháře, která byla napůl klášterem a napůl ubytovnou pro chudé turisty. Jen nás po disróbování přestěhoval loku hamuduru, představený mnich, z mnišského křídla do civilního. Bylo tam víc moskytů (nebo ne?) a méně pohodlné postele (to možná taky ne). A Bandhu s Pavesou už neměli v Kandy stání. Já taky neměl Kandy nijak zvlášť rád, ale jejich stihomamem jsem netrpěl. Měli totiž za to, že nás ve městě všichni znají a pamatují si jako mnichy, a teď s odporem sledují, že jsme disróbovali a že jsme obyčejní západní turisté. Tomu jsem se chechtal, mně připadalo, že mě nikdo nevidí. Až mě to provokovalo, když jsem viděl, jak je Bandhu zkroušený, že v Barmské viháře může potkat loku hamuduru a ten na něm pozná, že měl ve městě jedno pivo. A k tomu Pavesa ztratil klíče od viháry a musel upalovat k loku hamuduru pro náhradní. Připadali mi vyplašení jak dva zajíci. Já jsem si každé ráno po probuzení sjel svých osm džhán a svět mi mohl políbit prdel. Po všem, co jsem zažil sám v džungli, mi připadalo, že nikdo nemá sebemenší právo posuzovat cokoli z toho, co dělám. Většina lidí ani pořádně neví, kde jim končí nos. V tomto duchu jsem stíral dvaadvacetiletého Pavesu, co se do něj vešlo, a pochechtával se věcem, které řešil třicátník Bandhu. Čtvrtého dubna mi kamarádi popřáli k čtyřicátým narozeninám. Na návrh Bandhua jsme šli do kina na sinhálský film a tam jsem objevil kouzlo asijské kinematografie. Film byl neskutečně bizarní a publikum při něm tleskalo a pískalo jako někde na fotbale. Paráda. A jakou radost ostatní návštěvníci projevovali nad tím, že tři běloši přišli na sinhálský film! Už jen kvůli tomu to stálo za to. Způsobovat radost a mít radost, že ostatní ji mají, to pro mě jako mnicha byl denní chleba. A tak jsem bez váhání uplatňoval spoluradost – mudittá – všude, kam jsem přišel.

 

Lukáš Marvan se narodil 4. dubna 1962 v Písku. Po studiu na gymnáziu v Praze-Radotíně a absolutoriu Vysoké školy zemědělské v Praze-Suchdole se do roku 1990 živil jako laboratorní technik a programátor, poté až do roku 2002 jako novinář a publicista v různých týdenících, denících a televizích. V roce 2002 se stal buddhistickým mnichem a do roku 2003 žil v buddhistických klášterech na Srí Lance. Na Srí Lanku se pak ještě několikrát vrátil jako meditující laik. Od roku 2004 je příslušníkem Hasičského záchranného sboru ČR a pracuje jako tiskový mluvčí Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje. Od roku 2004 žije v Ústí nad Labem. Vydal básnické sbírky Levhart nebo leopard (1993), Stíny a příběhy (1998), Je to napsáno v čarách světa (2000), Noční cesta denní krajinou (2003), Klášter v džungli (2004), Deník Avatára (2010). V roce 2004 mu vyšla próza Mnich (Deník ctihodného Mantakusaly); zde publikovaný text je kapitolou z navazující prózy Záblesky svobody, kterou připravuje k vydání nakladatelství Druhé město.
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz