editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

dvacáté číslo tematizuje dědictví avantgard. Mikrokosmos a makrokosmos se ovšem někdy protnou a události naberou nečekaný spád. V době přípravy čísla došlo k veřejnému útoku na Jaromíra Typlta během jeho vystoupení, a to ve jménu Dada (nebo předsedy Maa anebo socrealismu nebo boje angažovanosti proti čistému umění – je možné si vybrat). Jaromír dostal facku od dvou „semioteroristů“ Tomáše Schejbala a Jana Kubíčka. (Přesněji Schejbal fackoval a Kubíček manifestoval.) „Autoři facky“ svůj čin údajně mínili jako nesouhlas s reakčním, od reality odtrženým a pokryteckým Uměním, jehož má být Jaromír Typlt symbolickým představitelem. Po facce reagoval Jaromír Typlt pohotově a vyžádal si ještě jednu – tak bylo umění zfackováno dvakrát. (Obdivuji Jaromíra, jak celou situaci zvládnul, včetně jeho následného prohlášení, které nepostrádá nadhled.)

Též máte mžitky před očima? Máme tu generační válku? Je facka uměleckým gestem? Černý humor silně za čárou? Revoluční fanatismus v postmoderním balení? Chtěli tím Schejbal a Kubíček demonstrovat rozdíl mezi skutečným násilím a siláckou rétorikou („Chtěli jste Stalina, máte ho mít!“)? Zatím Schejbal už stačil pohrozit Adamu Drdovi a někteří už namířili prst na údajné duchovní inspirátory facky…

Ať už byl motiv „semioteroristů“ jakýkoli, ať už jsou jejich prohlášení, které odmítá publikovat i levicový tisk, pointována jakkoli hravě či chytře, nelze jejich čin považovat za přijatelný. Souhlasím s Romanem Ropsem, když v Alarmu píše: „Avantgarda zemřela poprvé jako tragédie, podruhé zemře jako dětská hračka. [...] Kdo o umění argumentuje fackami, není umělec ani revolucionář, ale hlupák.“ Rops nazval tento čin „archeologickým“. I v historických avantgardách mě násilnická gesta vždy odpuzovala. Jeden ze zmíněné dvojice výtečníků v souvislosti s mým komentářem na Facebooku napsal, že „Borzič píše o kapitalismu, a pak se lekne první facky...“ Autora citovaných řádků chci upozornit, že kritizuji kapitalismus právě pro jeho implicitně násilný charakter a mé postoje inspiruje především Ten, který spíš než k fackování vybízí k nastavení druhé tváře. Uvědomuji si, že opravdové politické násilí vypadá jinak, nicméně ani to mě nepřesvědčí, že je přijatelné fackovat básníky a vyhrožovat novinářům.  

Vzhledem k tomu, že se incident odehrál v kontextu debat o angažovanosti, moc bych si přál, aby se nám kolektivně nezatemnil rozum. Z případu nelze vyvozovat kolektivní odpovědnost.

Přeji Vám nenásilné čtení

Adam Borzič