z básní Jana Vilímka

Ze slok samotářových

Vše už jsem zapomněl,

ztratilo se to, je pohřbeno v minulém.

Nořím se do temných rozkoší své opuštěnosti,

už jenom zalíbit se v okolí

a vnímat proměny toho vlnění

narážející na výčnělky lidských myslí.

To opakování, že každého můžeš

jen v jeho místech naleznout.

Z jemných prvků tká se smršť.

Je to v neskutečnu

a tvoří to pěnu na všem,

čím se toho dotýkáš,

brání se to i poddává,

ve stále sílících vlnách

postupuje zvolna blíž.

Polibek od ambivalence

Vnímatelné paprsky vědomí,

jejich úplná totalita:

a teď se svou omezenou hlavou,

úplně sama, úplně sám.

Ale neboj, obrátí se ten proud:

vše, co kdo vnímal,

budeš vnímat i ty,

jeho paprsky vědomí

budou ve tvém proudu vnímání,

a on obeznámen se vším,

cos kdy sám v sobě měl,

umře tvou smrtí, abys ty byl nadále živ.

Ale i nebude tě prosit,

proběhne tvým trápením,

nepozná žádný z tvých okamžiků,

nerozdýchá ho tvůj dech,

nic, co jsi kdy mohl mít.

A když se to celé proti tobě vzedme,

nebude na tom mít podíl,

jen jím propadneš jak písek řešetem.

Doprovázení

Svým spánkem,

nepřítomností bdění

doprovázíme,

v jejich ustavičném kroužení,

celou tu řadu

navždy se ztrácejících

předmětů, věcí a bytostí...

Opětovné ponoření se

do nového kola

explodujících horizontů

a mračných souvratí

neustupujícího mizení.

* * *

Pane, ty se smilováváš,

do žáru prudkého slunce

vrháš svůj stín,

stín, který žádná věc, ani tvor

nikdy nevydá –

podáváš klíč do svých sil.

* * *

Les se radoval z růžence,

který jsem jím pronesl.

Ten z vrchu naplnil krajinu

a větvička únavy překryla

zmítající se šeď domů v údolí.

Oblíbil sis Slovo,

už tě ani poezie neopustí.

Zmizelá píseň

O kterých z těch smutků

byla vlastně ta píseň,

když jsme mizeli,

den za dnem obemykáni,

jako neslyšné listy

odcházejících stromů,

poryvem hovorů, slov a vět,

jejichž smysl

s naším životem

nebyl už souběžný,

a my se v té nezakotvenosti

úplně ztráceli?

Kde je ta stará píseň

vražedných nožů

a šibeničních klád?

* * *

Buď vítán smutku,

buď vítána bolesti,

buď vítáno nepohodlí.

Jak skryté,

jak mocné,

jak nenápadné

je vaše působení.

Jen vámi

jako tím nejvlastnějším

smíme se chlubit.

Vše ostatní dobré,

celé to moře

ustavičně

bičující naši nevděčnost,

máme od Pána.

* * *

Slunce konečně narazilo na světlo,

krajina jásala

a kameny radostně se chvěly,

když tudy šel Ježíš,

Boží Syn.

Jen nevím,

bylo to tenkrát v Galilei

nebo před chvílí v nitru mém?

Že mohu jíst Tvé tělo

a je to tak skutečné jako vítr v korunách...

Jan Vilímek (nar. 1979 ve Zlíně) vydal sbírky Kardiopalmus (Archa, 2005) a Povinnost snu (Kniha Zlín, 2010). Dále publikoval básně v časopisech Host a Prostor Zlín. V současnosti je postulantem Řádu menších bratří, františkánů (OFM). Pracuje jako ošetřovatel v hospicu sv. Alžběty.