Tvar 20/2013

Autorem básně Na železničním mostě na první straně je Zbyněk Hejda (2. února 1930, Hradec Králové – 16. listopadu 2013, Praha). 

„V době přípravy čísla došlo k veřejnému útoku na Jaromíra Typlta během jeho vystoupení, a to ve jménu Dada (nebo předsedy Maa anebo socrealismu nebo boje angažovanosti proti čistému umění – je možné si vybrat). Jaromír dostal facku od dvou ,semioteroristů‘ Tomáše Schejbala a Jana Kubíčka. (Přesněji Schejbal fackoval a Kubíček manifestoval.) ,Autoři facky‘ svůj čin údajně mínili jako nesouhlas s reakčním, od reality odtrženým a pokryteckým Uměním, jehož má být Jaromír Typlt symbolickým představitelem. Po facce reagoval Jaromír Typlt pohotově a vyžádal si ještě jednu – tak bylo umění zfackováno dvakrát.“ To jsou věty o nových společenských trendech v lepších (rozuměj: uměleckých) kruzích z editorialu Adama Borziče, šéfredaktora Blesku, pardon Tvaru. 

V Devíti stech šedesáti devíti slovech o próze sniper Pavel Janoušek obrátil hlaveň svého kritického Walthera WA2000 na prozaickou prvotinu mladinké autorky Kláry Elšíkové Zítra už usnu (Revolver revue, Praha 2013). A řekněme rovnou, že ti dva se opravdu nepotkali, jak zřejmo již ze vstupních sentencí: „Ne. Ne, ne, ne! S přítomnou knihou jsem se opravdu nepotkal. A nebýt toho, že k profesionální cti kritika patří načítat a dočítat vše, co je prezentováno jako současná česká próza, určitě bych tuto knihu po několika stránkách odložil a navždy na ni zapomněl.“ Pane jo…! 

V bazální recenzní rubrice Dvakrát se ocitla básnická sbírka Bohdana Chlíbce Zimní dvůr (Druhé Město, Brno 2013). Vladislav Reisinger pojmenoval svůj text Brutální Bohdan?. Ocitujme incipit: „Člověk si říká, zda tuto poezii nepsal někdo, kdo od pohledu určí beznadějnou diagnózu a léčí smrtí. Orgány, choroby, tělesné pochody, periferie a funkce, krev a – ovšem – odstup, ba zima leze z většiny básní.“ Autorem druhé recenze je Ladislav Zedník. Nazval ji Lékař umírající reality – z ní ocitujme naopak finále: „Čtení Chlíbcových veršů je totiž zvláštním způsobem očišťující a úlevné. Jako by někdo, zkušený a vyzrálý lékař, pitval zemřelou realitu, strhával z ní nánosy falešných interpretací a odhaloval příčiny její smrti. A zároveň hledal cesty k jejímu znovuvzkříšení.“ 

Igor Malijevský – básník, publicista a fotograf – se v rozhovoru se Svatavou Antošovou nazvaném Pojem „umění“ lze ukrást krom jiného také poněkud odmítavě vyjadřuje ke konceptualismu básnickému i výtvarnému, namátkou ocitujme: „Konceptuální ,umění‘ má totiž tu krásnou vlastnost, že ho může dělat kdokoli: průměrný konceptualista nepotřebuje ke své tvorbě talent, ale koncept. Konceptuální umění ve svém mainstreamu není uměním pro lidi, ale pro instituce. Také ho často neplatí soukromí sběratelé, ale úředníci.“ Rozhovor je doplněn obsáhlou Malijevského básní Modlitba za duši Vladimira Michajloviče Gunďajeva. 

Konceptuální básník Ondřej Buddeus pojmenoval svůj příspěvek Objektivní pocity se subjektivní platností mohou být poskytnuty třetím stranám. Opatrně ocitujme: „TJ0yCnjv8AGc57Oi0kNa+t1oY9rgeY3MeHhzdn0V5Lc2QTA0XvXX+lU9X6Vfg3aC
Směji, nevím říct proč. Směji pořád.BzLACA4eIRB6KchrN0AnbOgCVobugdu6TCA“
My nesmějeme, my snažíme pochopit a snad to nám i daří.

Dalším básníkem, resp. básnířkou, která obohatil toto číslo Tvaru, je Pavla Vašíčková. Její druhotina má vyjít co nevidět v nakladatelství dybbuk. Jmenuje se Dnem dne a najdeme v ní i tyto jazykově hravé verše: „Strok tram / urč / vedle tebe / bereš se za ruku / tepla daň / čí při hleď / pryč sem / kříž dlaň / plynu teb / krom vně mě / hran kluz sleď / chodidel k klín / ornament tep / vplouvání / tak teď vpleť / a pak už / třeš o hran / o kruh trans / puk ásan“ 

Do rubriky Tvar představuje vybral básník Tomáš Čada verše Jana Delonga. Píše o nich: „Když čtu Delongovy básně, vidím před sebou chlopy, co lacinou samohonkou přepíjejí pekelné tlamy železáren, vidím starce a stařeny, jejichž jazyk je nevydává vstříc okolnímu světu, ale naopak je v jejich světě uzavírá, vidím vzpomínky na dětství ve světě, který neznám, ale který mi právě tyto básně otevírají bez sentimentálních příkras. Delong pro mne šém našel, proto rád čtu jeho poezii.“ 

V rubrice Esej najdeme brilantní text estetika, filosofa, literárního teoretika a překladatele Jiřího Pechara Avantgardy z pohledu současnosti. Ocitujme: „Jak je vidět, i při posuzování onoho postoje, který avantgardy zaujímaly k tomu, co bylo z oblasti umění vylučováno, se projevuje nakonec podobná dvojznačnost, jakou jsme mohli konstatovat v souvislosti s postoji, které se vynořily ve spojení s tendencemi označovanými jako postmoderní. Ale není právě v tom, že úsilí někdejších avantgard dává trvale podnět k debatám o jeho smyslu, nejlepší svědectví o tom, že jejich dědictví nepřestává být něčím živým?“ 

Rubrika Literární život přináší zprávu Ondřeje Krochmalného o konferencích Avantgarda a levicová politika a Láska, svoboda, poesie… a realita. Obě proběhly nedávno v Tranzitdisplayi a uspořádal je SOK: Sdruženi pro levicovou teorii ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung. 

V textu Počítání hrušek (s podtitulem Podobenství o záměrnosti a bezděčnosti v umění) se Bruno Solařík zaměřil na povídku „Nahý vrah“ z knihy Bizarní smrt francouzského spisovatele Jeana Richepina (1849–1926). 

Na historika a filosofa Roberta Kalivodu (1923–1989) vzpomíná Stanislav Dvorský. 

Něžně se s námi loučí Veverky v parku Hu Ladislava Selepka: „Snad jsem opravdu chtěl, aby mě bila a křičela na mě, protože jsem v tom cítil zvrhlý zájem, který o mě jiná žena neprojevovala. Otec měl o mě také zájem, ale křičel jinak, habrověji. Luin křik měl v sobě ještě něco měkkého a vlhkého. Ani rána nebyla nakonec tak tvrdá jako jeho, ačkoliv síla jí v žádném případě nechyběla.“ Sbohem a šáteček, veveřičky… 

V Teplicích to žije: sám Zeese Papanikolas s chotí až ze země za Velkou louží dorazil do nich! Že nevíte, kdo to je? Čtěte rubriku Literární život! 

Po nadšení z této vzácné návštěvě z ciziny přijde ledová sprcha z domova: teplická Amazonka a naše drahá redakční kolegyně Svatava Antošová v rubrice Bez servítků vykrákala za ušiska Ladislava Selepka za jeho snahu vybrat prostřednictvím internetu peníze na knižní vydání Veverek v parku Hu. Svůj nemilosrdný příspěvek nazvala Žebraví básníci aneb Kterak se navzájem pumpnout. 

Ve Výtvaru Vlaďka Kuchtová přináší dvě zprávy o dvou výstavách. První: „Drdova gallery, jež se pod vedením galeristky Lucie Drdové zaměřuje na současné uměni, připravila výstavu nazvanou Menu slovinské konceptuální fotografky Aleksandry Vajd (nar. 1971), která společně se svým uměleckým partnerem Hynkem Altem vede atelier fotografie na VŠUP v Praze.“ A druhá: „Západočeská galerie v Plzni připravuje v prostoru Výstavni síň ,13‘ výstavu Lesk, barvy a iluze, architektura 60. let v Plzni. Expozice představí stavební trendy inspirované bruselským Expem 1958, urbanistickou proměnu či počátek výstavby panelových sídlišť ve městě. 

„Hejdovo dílo je útlé. Přesto patří k tomu nejcennějšímu, co bylo u nás v poezii po druhé světové válce napsáno.“ To jsou věty z nekrologu Wandy Heinrichové Vzpomínka na Zbyňka Hejdu, který zemřel ve věku třiaosmdesáti let v sobotu 16. listopadu 2013 v Praze. 

Zkáza Titaniku Hanse Magnuse Enzensbergera v překladu Pavla Novotného připlouvá se zpěvem Devatenáctým a Dvacátým. 

Soucit je rub škodolibosti – tak se jmenuje recenze Dariny Alster na poněkud kontroverzní výstavu v pražském Rudolfinu Slepý vede slepého. Jejími autory jsou bratři Jake a Dinos Chapmanovi. Autorka recenze se na výstavě rozhodně nenudila: „Způsob bratří Chapmanů je natolik naturalistický, že i hra s materiály působí jako špinavý mokrý hadr mrštěný do divákovy tváře.“ 

Seriál Historie revolucí pokračuje textem prof. Milana Hlavačky, ředitele Ústavu českých dějin FF UK a vedoucího pracovníka Historického ústavu AV ČR, Revoluce 1848/9 v Rakousku a v českých zemích. 

V rubrice Člověk a tradice přinášíme text předního českého filosofa Zdeňka Neubauera Počátek a bytí (arché kai to on) aneb Peccatum originale philosophiae. Jde o fragment z Neubauerovy knihy Karteziánské meditace, připravované k vydání nakladatelstvím Malvern. 

Cyklus Slávy dcera nově vyložená Martina C. Putny pokračuje VII. částí. Tentokráte sešupneme rovnou do pekla čili Acherontu, kam jsou kromě lidí občas odsouzena i celá města, provinilá na Slovanech.

Slovan (= ten, který vládne slovy) nad jiné Patrik Linhart v obsáhlé studii Temná vise retrofuturismu: noc, pára a démoni uvede co znalec na slovo vzatý čtenáře do složitého a fascinujícího světa literárního steampunku. Ten „bývá nepřesně označován jako subžánr sci-fi nebo fantasy, fakticky však hranice obou žánrů (i komunit autorů a vyznavačů) překračuje. Ambiciosnější autoři vytvářejí alternativní dějiny, které se odehrávají v přízračném světě nočních fantasií.“ 

V rubrice Nad knihou nás Svatava Antošová provede knihou Rolanda Barthese (1915–1980), francouzského strukturalisty, sémiologa, kritika a esejisty, Říše znaků, která v loňském roce vyšla v nakladatelství Fra. „Tato útlá, přesto však tematicky obsáhlá publikace vznikla na základě autorova pobytu v „zemi vycházejícího slunce“ v roce 1966…“ 

Recenze:
Sebastian Reichmann: Úžeh v botanické zahradě a jiné básně (rec. Jan Gabriel)
Jan Kameník: Cesta za Henochem (rec. Zdeněk Volf)
Sylva Fischerová: Mare (rec. Simona Martínková-Racková)
Daniel Hradecký: 64 (rec. Aleš Misař)
Lubomír Doležel: Život s literaturou: vzpomínky a rozhovory (rec. Martin Charvát)
Per Petterson: Na Sibiř (rec. Eva Škamlová) 

A co na to poslední stránka?
Básník Patrik Linhart alias fráter Čistička klečí na točitých schodech svého přidrzle sršatého génia a s ostrou pletací jehlicí v pravém srdci štká: „Lidé, kteří mě znají z lepší stránky, tvrdí, že jsem šílený jako lyska. Ti, co mě znají z té horší, říkají, že si nevidím do huby.“ To teda, Patriku, opravdu místy nevidíš.
Básník Milan Ohnisko alias páter Ohnisko leží na zámkové dlažbě svého prostořece střapatého daimonia a s robustní širočinou v levých zádech úpí: „Boulím oči, tváře nafouklé k prasknutí zadrženým vzduchem. Pak prdění pusou, a znovu vypláznout jazyk a potrápit boltce…“ Ach, to už i Milana pojalo šílenství za svého chotě?
Femme fatale Melissa Pink alias kráter Podpatky se vznáší na nafukovacím parkuru svého skandálně chundelatého harmonia a s hrbolatým godemiché ve středním uchu se chechoce: „Proč je listopad měsícem poezie? Máme být vděčni jednomu lokálnímu požáru a epidemii cholery?“ You must be kidding, Melissima!

A co na to Zlá ovce Michala Jareše, ta stará dobračka? Ta jediná moudře mlčí, pokuřujíc nefalšovanou hanojskou ganju a velebíc prvního česko-vietnamského panovníka, který tady tomu všemu konečně s láskou zatne tipec…