Pojem „umění“ lze ukrást

Báseň „Modlitba za duši Vladimíra Michajloviče Gunďajeva“ je nenápadně vsunutá doprostřed tvé sbírky Druhý den po konci světa, kde jako by čekala na své objevení… A když se tak konečně stane, nelze si při jejím čtení neuvědomit, jak ostře z ní zároveň – v dobrém slova smyslu – vyčuhuje. Co všechno se v tobě muselo protnout, aby vůbec vznikla?

Nemyslím si, že je to klíčový text sbírky. Jde o to, jestli člověk dává přednost dramatu osobnímu, anebo něčemu, co se ho týká vzdáleně, víceméně zprostředkovaně. Modlitba za duši pana Gunďajeva, což je civilní jméno agenta KGB „Michailkova“ a moskevského patriarchy Kirilla v jedné osobě, vybočuje snad jen tím, že se o tom pánovi občas píše v novinách. Pro mne je ten člověk především literárně silnou postavou spojující vnitřní selhání, patos a pokrytectví do velmi zdařilého faustovského příběhu. Text mne napadl v kladenském autobuse číslo 42 mezi stanicemi Stochov-náměstí a Stochov-Honice, kde jsem se přistihl, že mám ručičku sevřenou v pěst a dělám s ní zvláštní, trhavé pohyby. Doma jsem si ještě dogůglil nějaké informace, stáhl z ruské Wikipedie všechny tituly, které ten pán nosí, a zapsal to. Inspirací ale nebyly jen zprávy z novin, byl jsem nedlouho předtím dvakrát v Moskvě a moje prababička mi v dětství vyprávěla pohádky v ruštině. Svět Kostějů nesmrtelných a podobných zrůd je mi blízký.

Patriarcha Kirill jako Kostěj nesmrtelný, to by byla hezká paralela… Jak silný vztah máš k Rusku, k jeho dávné i nedávné historii, k jeho kultuře a literatuře?

Část mé rodiny pocházela z Ruska a z Ukrajiny, víme ale o nich dost málo. Ty vazby pocházely převážně z doby před první světovou válkou, kdy si mou prababičku přivezl domů český zajatec, přičinlivý pán, zelinář a také šmelinář, snad za tu šmelinu později i seděl. Prababička vyrůstala ve snech a romantických představách, milovala uniformy, a proto také s jednou odjela dobytčákem neznámo kam. Vyrůstala v trochu nepřehledných poměrech ovlivněna kulturou zchudlé šlechty, která opovrhuje prací. Sny, čest a gesto tu znamenaly víc než realita. Takže to nemohlo fungovat, chtěli po ní, aby okopávala zahradu. Potom se ta moje prababička dost obtížně probíjela sama s dcerkou, bez znalosti jazyka, námět na sociální román. Bydleli v pavlačáku na Králově poli a prababička odcházela na noc pracovat do expedice Lidových novin, tahala tam těžké balíky. Za druhé války v práci zkolabovala a dostala důchod. Odtud plynul její rozzářený pohled, když sledovala válečné filmy: „On byl charošij čelověk, očeň mně pomog,“ říkala pokaždé, když se v televizi objevil Adolf Hitler. Dědeček zase pocházel z Ukrajiny, před druhou válkou dělal zeměměřiče na Podkarpatské Rusi. Myslím, že po tomto zeměměřiči M. a schovance V. jsem v jistém smyslu propojen s východoslovanskou mentalitou a její kulturou. Pravoslavné vidění světa je temnější a mystičtější, plné symbolů. Racionalita mu není vlastní. Pokaždé, když se tím směrem vydám, cítím silné pohnutí. Je to, jako když se vracím domů, k rodičům. Zároveň se už po krátké době nemůžu dočkat, až zase vypadnu ven. Do zlatých Čech, do skromné, tolerantní postmoderny plné smějících se bestií.

Asi před dvěma lety jste s Jaroslavem Rudišem „vyvezli“ literární kabaret EKG právě do Ruska. Proč? A jak tam EKG rezonovalo?

EKG je obtížné vyvážet, mělo by zůstávat co nejvíce doma, v Divadle Archa. Na to moskevské představení v jakémsi klubu, který hlídali dva výpalníci, nevzpomínáme moc rádi. Neměli jsme tam vlastní produkci a to byla chyba. Také chlapík s tlustým zátylkem, Rus, který seděl v první řadě, chlastal, bavil se a vypadal jako tajný, byl dost demotivující. Dodnes si ten tučný zátylek detailně vybavuji – a Jára, jak jsme nedávno zjistili, také. Na tu bídu, co jsme tehdy předvedli, byl ohlas překvapivě silný, několik lidí mi přišlo děkovat. Dva roky poté se ke mně rozeběhla jedna pohledná dívka na Výtoni a začala na mne mluvit rusky, tak jsem nevrle ukázal směrem ke Karlovu mostu – ale ona se nedala, vypadlo z ní, že na tom představení byla a že po mně nic nechce, jen se pozdravit. Docela mne to dojalo. Jinak pro nás byla návštěva Moskvy silný zážitek, objevila se i v našich textech a snáz jsme také rozpoznali, jak zásadní bylo gesto Pussy Riot. K tomu musíš trochu znát historii místa, kde se to odehrálo. Chrám Krista Spasitele byl v průběhu rekonstrukce jedním velkým korupčním tunelem a znovuvysvěcen byl v předvečer prvního nástupu Vladimíra Putina do funkce úřadujícího prezidenta. Ty ženy měly neuvěřitelnou odvahu a věděly velmi přesně, co dělají. A jistě také tušily, co bude následovat. Ale asi jim to bylo jedno.

Celý rozhovor byl uveřejněn v Tvaru 20/2013.