Vychtěné jde mimo mě

12. 12. 2013
Zdeněk Volf s jalovicích na farmě v Jiříkovicích, foto Lenka a David Raubovi

Abych se doladil na naše setkání, znova jsem si pročítal Srdcář – tvůj intimní básnický deník. A znova mě zbystřila tato pasáž: „Zažil jsem silnou dobu, za co jsem poprosil, stalo se. Jen mé ženy jako by se to netýkalo. […] »Nepomohlo by obětovat psaní?« ptám se Ludvíka Kolka jednou po mši.“ Ty bys byl skutečně schopen položit na oltář své básnění, ať už pro cokoli?

Básnění pokládám na „oltář“ dennodenně. Spirituálně ho vztahuji k jednomu ze sedmera darů Ducha svatého, daru umění. Vyjadřuji tím vděčnost: v tom směru, odkud přišel, a zároveň mentální prosbu, otevření se pro nová otěhotnění, ne, jak já chci… I ve smyslu vyprázdnění se z dosavadních zkušeností, osvojeností, poetických postupů. Srdcář je poměrně komplexní kniha, něco jako báseň-sbírka naruby. Jsou v ní i vnitřní odpovědi. Tedy i na tvou otázku… sice osobní, vyznívající však pro všechny „postižené“ kumštem značně obecně. K osobnosti výtvarníka, architekta a zakladatele komunity Emmanuel Ludvíka Kolka, u něhož jsem v roce 1990 (čili v třiatřiceti letech) prodělával uvědomělou obnovu křtu uděleného po narození, na str. 11 poznamenávám: „čestný osobní příklad, že je lidsky možné i takovýto dar přinést jako Abrahám Izáka.“ Při křtu, dle apoštola Pavla, jde o ponoření se do Kristovy smrti (srov. Řím 6, 3–4). Jak by šlo ponechat básnění nepromočené, na břehu? V rámci sebepoznání mě taky zajímalo, neuděluji si ho de facto sám, nehraji si na něco? Celý ten rok jsem nepsal, abstinoval, až jsem se našel v jakési svobodě: mohu, nemusím… Nežiju v celibátu. V manželství však časem dochází k sdílení takřka totálnímu, v prvotině jsem zanechal verše „Nadechuji se / když vydechneš“. O složitosti, ba nesnesitelnosti básnického údělu hlubinně pojednal Carl Gustav Jung ve stati Psychologie a básnictví. Ostatně, víš o tom (potažmo tvé partnerky) své. Přijde-li báseň… člověk třeba nejí, nespí, aby měla život. Říkal jsem si tenkrát, do jaké míry jsem Milosti doma přetrhdílem? Ale nebestředný Ludvík Kolek to ponechal mlčky na mně. V každém případě: kdysi jsem psával hned po probuzení, od obnovy z něho přecházím nejprve do rozjímavé modlitby, do ticha před slovy.

 

Dary Ducha svatého, ponoření do Kristovy smrti, Milost, rozjímavá modlitba… Víš, umím si představit, že někdo, kdo moc nezná tvoji tvorbu ani tebe a komu je i jinak svět katolické tradice vzdálený, neřkuli protivný, může teď lapat po dechu. I mně dlouho trvalo, než jsem se ti opravdu přiblížil. A Milan Uhde ti napsal: „Ale hlavně mě zaujalo to, kam se vydala Vaše obraznost nasycená tolika odkazy na Písmo a Nový zákon. Měl jsem obavu, že se tím vzdáváte univerzality a rezignujete na oslovení čtenáře, který zdroje Vaší obraznosti nezná nebo neuznává.“ Nakolik ti záleží na univerzalitě tvé básnické výpovědi?

Milana Uhdeho si vážím, otcovsky. Uváděl mi i večer v Mahenově památníku. Patří k poválečné nastupující generaci, jež v podstatě umělecky navázala na meziválečnou levicovou avantgardu bourající „staré modly“. Na rozdíl od mého otce, dokonce závodního velitele Lidových milicí, však po srpnu 1968 působil v opozici. Jak jsem předeslal: byl jsem sice pokřtěn… ale nevychován. Četl jsem později, po návratu z vojny, Fausta, ale ničemu jsem nerozuměl. Proboha jaký ďábel? Četl jsem Božskou komedii, jaké peklo, očistec, ráj? Naslouchal jsem Bachovým Janovým pašijím u sv. Mořice v Olomouci, jenže naprosto beze vztahu k tomu, co na těch čtrnácti zastaveních na stěnách zároveň vidím. Zkrátka, patřím ke generaci, jejíž otcové, ač byli tajemstvím víry v odporu, věděli, nebo měli proč. Já rostl bez kořenů. Mně bylo šumafuk, jestli jsou na pultech mandarinky, rifle, toaletní papír. Daleko palčivěji – než neproniknutelnost železné opony za socia­lismu – jsem pociťoval, řekněme, ateistické vakuum. Pral jsem se v judu za Slavii Kroměříž, začalo mě zajímat, co je za úklonou soupeři, tělocvičně? Přivedlo mě to k józe, k pozorování dechu, zastavování myšlenek, přestal jsem se konečně u psacího stroje škrábat v podpaždí či mezi nohama… Uvízl jsem však v jiném vakuu: vůči evropské kultuře, západní duši. Co je univerzalita? Co zbylo z anděla – řečeno Skácelovou druhotinou? Jiří Kuběna, Uhdeův vrstevník, by možná naopak (ve svém sporu s avantgardou) pasoval latinské křesťanství, jež prokvasilo i antiku, na univerzalitu jedinou. Vnímám to šířeji. Slovu Milost bych totiž nikdy neporozuměl bez slova karma, rozjímavé modlitbě bez meditace, Kristu bez Kršny. Milan Uhde mě ale přece ve své reakci na sbírku Stahy z neoslovitelnosti neobviňuje, když dodává: „Ale leitmotiv stahů, totiž biologického a vůbec přírodního živlu, který Vaší knížkou prostupuje, je neobyčejně silný a snoubí se s Vaším křesťanským viděním světa přesvědčivě i dramaticky a překvapivě.“ Uznávám však: křesťanská tradice upadá do ghetta. Když jsem se šel poprvé (po první dceři) podívat na mši, nechápaje to klekání, ty přecitlivělé mariánské texty, vrátil jsem se domů a blil jsem. Do záchodu. Doslova. Svátostná církevní a mystická tradice (pod patronací sv. Terezie z Ávily, sv. Jana od Kříže) však neztratila posloupnost, zážehovost. Čeká. Jak metafory v řadě vycházejících či zapadlých sbírek „za dnem, který nebyl“. Mimochodem všiml jsem si z tvého nedávného rozhovoru pro Tvar s Petrem Řehákem, že mladí básníci putují do Indie. Třeba jim moje blití… může být někdy blízké.

 

Aluzi na „den, který nebyl“ rád pozvedám. Ivan Wernisch o sobě v dokumentu Věry Chytilové říká, že je vlastně bezdomovcem, který se celý život stěhuje: „skončila ženská, skončilo bydlení.“ A přitom celý život toužil po místě, kde by zakotvil. Taky jsem byl svědkem, když na otázku „Jste věřící?“ odpověděl „Rád bych byl“. Ty jsi celoživotně spočinul: v jedné ženě, v jednom domě, v jednom Bohu. V tomto ohledu jsi Ivanův básnický antipod. Přesto: zatoužíš i ty někdy po jiném „zdebytí“?

Tu odpověď Ivana Wernische jsem zaslechl už koncem osmdesátých let v klubu na Křenové v Brně, před ním tam byl hostem ještě žijící Jan Skácel. Navlas sedí, dodnes mám v sobě ten náhlý smutek v jeho tváři, kdoví, možná i tento smutek mi později pomohl se osobní víře, častokrát odkládané, přece jen otevřít. Pravda, inklinuji k jedinosti. A nevím, kdo její smysl nazřel pronikavěji než v Teorii spolehlivosti Ivan Diviš: „Když se člověk po dvacet, třicet i padesát let dívá na tutéž stěnu, pak posléze se mu vyjeví dějiny té stěny, a nejen té jedné, ale všech stěn světa.“ Miluji například zcestovalého Cendrarse, jehož přímý vliv na Apollinairovo Pásmo pokládám za nesporný, dolování Reynkovo, Cézannovo je mi však typem bližší. Odtrpím i rozchody svých dcer. Člověk s těmi kluky koštuje každoroční slivovici, popasuje se, holdují-li bojovému umění, sdílí obavy před jejich státnicemi… S Ivuškou jsme třiatřicet let. Neminulo nás nic, co lidé spolu zažívají, nechtěným těhotenstvím počínaje (ještě před ženinou maturitou). Ale po deseti letech slibu před státem, vyměnili jsme si „ano“ i před Bohem. Netušil jsem, že to bude mít dopad i na milování, jež se může stát modlitbou. Že za vztah se dá prosit účinněji než za zdraví. Kdybychom se, nedejbože, rozešli, přišel bych o zákonité období jejího dnešního přechodu, náročné, však v něčem nečekaně uvolňující. Nevěřil bys, ale ta hrůza z prvního otěhotnění se vytrácí až teď, rok od posledních měsíčků, kdy přesto vyžaduje kondom… Na podobná završení čekám i při psaní. K vyjádření se pokud možno jednou provždy. Do něhož se dá opětovně vstupovat. Ohledně touhy po jiném „zdebytí“ snad odpověděl jsem vyznáním v letošní sbírce: „S tebou už nemusím být šťastný.“

 

Jedna ze strun, jejíž vibrace ke mně z tvých textů zvláštně doléhají, není ani tak taková ta široce erotická, která kromě ženy nějak zahrnuje i Boha, to není neobvyklé, ale spíš ona úzce sexuální, která kromě žen nějak zahrnuje i krávy. Asi nejsem sám, kdo vnímá intenzitu této frekvence. Např. formulace z jinak dost blazeované recenze Josefa Chuchmy na Srdcář, že „Volf je takový zdatně provlhlý katolík“, nepotřebuje dalších slov, tohle trefil. Je pro mě skoro nemožné představit si tvoji tvorbu bez znovu a znovu na maso obnažované pohlavnosti, dráždění kravího klitorisu nevyjímaje.

Chuchmy si i cením, žel s mou srdcářovostí se minul. Natolik, že ji potřeboval shodit. Nazýváš to blazeovaností, což je vzhledem k některým jeho vývodům, ba výpadům („autorova sebestřednost“, „kulturní ignorance“) šetrně vyjádřeno. Sám se recenzím příležitostně věnuji, nechci tudíž znevažovat jeho recenzní imunitu, nicméně nikdy bych si nedovolil vypustit hodnocení, aniž bych se pročetl předešlým autorovým dílem. Všechna čest, Josef Chuchma si své argumenty zdůvodnil navenek přesvědčivě, jenže vždycky jde nazvat zpověď odposlechem. Anebo celibát nástrojem k poslušnosti, moci a nabývání majetku než osvobozením k službě pro druhé. Třeba by v mých sbírkách narazil na texty v něčem shodné s prozaickými zápisy v Srdcáři… Ty víš přece, Milane, jako básník, že verš všude nevpouští, že mnoho podstatného až vytěsní. Nejvíc mě asi při Srdcáři zajímala ta hranice mezi možností básně a prózy, ale v neposlední řadě rovněž nenadálá perspektiva propsat se k vlastnímu stínu, právě k těm sebestřednostem, na které navzájem nevědomě narážíme, včetně, chceš-li, temného erótu (Thomas Moore, Temný eros). A jsem-li rovnou „kulturní ignorant“, když jsem nenarazil na Koudelkovy fotografie hned v polistopadovém tisku, vybavuje se mi Jáchym Topol z jedné televizní debaty, v níž podotkl, že jako autor nemusí o všem vědět, že může jít škarpou – ne tak kritik. Tak mohu zpovrchnit další Chuchmova stanoviska. Bereš za vděk nálepkou „zdatně provlhlý katolík“. Jaký rozdíl v tónu od formulace Milana Uhdeho. Jako absolvent střední veteriny v Kroměříži jsem pitval nejrůznější pohlavní orgány v cvičeních z anatomie od prváku. Jako inseminátor krav, jako manžel… těžko se mohu klitorisu vyhnout, i kdybych chtěl. Tělesnost, potažmo pohlavnost cítím přirozeně: jako květ evoluce, důkaz stvoření. A když jsem v roce 2000 trávil dny i noci v meditační kapli Svatého ducha ve Starém Zubří a chodil tam samozřejmě – v jejím kruhovém vysvěceném prostoru – na záchod, o vymezení mezi sakrálním a profánním jsem přišel. 

 

Připravil Milan Ohnisko. Zbytek rozhovoru si lze přečíst v Tvaru 21/2013.

 

Zdeněk Volf (nar. 1957) pochází z Valašského Meziříčí. Absolvoval veterinární obor SZTŠ v Kroměříži a mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor český jazyk a historie. Po letech strávených na žíněnce v judu, oddán józe, meditacím a makrobiotice, přistoupil k obnově křtu. Pracoval jako nákupčí dobytka na jatkách v Kroměříži, jako inseminační technik na Bruntálsku a nyní jako soukromý inseminátor v okrese Brno-venkov, v okolí Mohyly míru. Je otcem čtyř dcer, žije v ústraní v Brně-Tuřanech. Dosud mu vyšly básnické sbírky Řetězy a ptáci (1999), K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prsteny (2007), Až na poslední pohled (2013) a básnický deník Srdcář (2008). Spolupracuje s Českým rozhlasem Brno a Vltava, příležitostně píše recenze, k vydání připravil pozůstalost prokletého básníka Oldřicha Ludvy Kozlowského Příběh na rozpálené žíly (2007) a básnickou antologii z naší i světové poezie Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života) (2010) s fotografiemi Jindřicha Štreita.
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz