Homo patiens a jeho leprosárium

12. 12. 2013
uloza.jpg

„Ó Pane! / zbav nás našich vin, / odejmi aspoň z našich tučných břich / pro umírající děti / trochu sádla, / alespoň takto z nás sejmi hřích.“ (s. 32)
 

V jistém smyslu či do jisté míry lze poezii vnímat a pojímat buď jako prostředek k cestám do čistě imaginárních sfér, v nichž je hlavním zřetelem estetické aranžování autonomního básnického vesmíru – a pak je ovšem naprosto lhostejno, zda básník o sobě samém podává autentické, nebo zcela smyšlené zprávy –, nebo jako dobrovolný závazek k osobní a osobně věrohodné výpovědi, či možná přesněji k určitému svědectví – které má jako rozhodující zřetel nikoli estetický, ale existenciální a transcendující. V případě prvém je naprosto irelevantní, má-li básník otevřené srdce (civilně řečeno, má-li s existencí soucit), nebo nemá; ostatně pro přívržence tohoto básnického světonázoru je často už samo užití slova srdce (a dost možná i slova soucit) podezřelé či rovnou směšné. A zrovna tak nejde o onu kvalitu tradičně vyjadřovanou (dnes už pravda poněkud starožitně znějícím) souslovím „jednota života a díla“. V případě druhém pak je naopak existenciální nasazení, angažovanost ve světě a nezbytná (sebe)reflexe jedním z klíčů k dílu; a pojem řečené jednoty žitého a tvořeného zde nabývá zvlášt­-ního, byť implicitního významu či důrazu – stává se nějak (nepřímočaře, neokázale, nevyřčeně, ale přece) závazným.

Nebo by se to všechno dalo říct ještě jinak: v případě prvním si básník může v díle doslova „dělat, co chce“, neboť hranice mezi životem a dílem je daná a železobetonově pevná: on není dílo a dílo není on. V případě druhém tak docela nemůže, protože táž hranice je do značné míry transparentní – z jednoho území je dobře vidět na území druhé – a vice versa. Tyto řádky jsou jen letmým pokusem o takový půdorys či topografii, a to i při plném vědomí velké diskutabilnosti řečeného (připomeňme téměř půlstoletí starou tezi Rolanda Barthese: autor je mrtev, pro čtenáře „neexistuje“, relevantní je jedině text sám, biografie autora nehraje při recepci jeho díla žádnou roli). Zcela záměrně se přitom vyhýbám jakýmkoli konkrétním jménům ad ilustrandum – až na to jediné: Ivan Martin Jirous řečený Magor je pro mě krystalinně čistým reprezentantem onoho druhého – tedy existenciálního a transcendujícího – přístupu. Neuměl jsem, a ani nechtěl, v souvislosti s Jirousem toto téma tiše obejít.

Sbírka Úloža sestává z devětatřiceti básní. Její editor Martin Machovec o ní v úvodu poměrně obsáhlé ediční poznámky říká, že je „jedním ze tří textových souborů, které se v pozůstalosti Ivana Martina Jirouse nacházejí jakžtakž uspořádané a zřejmě víceméně kompletní. Ani jednu z těchto sbírek pocházejících z posledních let Jirousova života […] však jejich autor neuzavřel, nedal jim definitivní podobu.“ Vysvětlení poněkud enigmatického názvu této „první posmrtné“ Jirousovy básnické knihy najdeme dílem v básni „Leprosarium“ (s. 41): „Viete / proč se ta / vesnice středověká / nazývá Úloža? // Bylo tam / leprosarium / kam odkládali malomocné“, dílem v doslovu Jirousova přítele, slovenského básníka Erika Jakuba Grocha. Ten totiž ve vesničce Uloža (kterou Jirous ve sbírce překřtil na „Úloža“) poblíž města Levoča na východním Slovensku žije a Jirous tam za ním, do „polozabudnutej dedinky v Levočských vrchoch“, ke stáru jezdil. Mezi básníky vzniklo intenzivní přátelství, které Groch charakterizuje slovy „společenstvo bez kauzality“.

Jaká je Úloža v porovnání s předchozími Jirousovým sbírkami, jimž jejich autor definitivní podobu dal? Od svých prvních básní z první půle 70. let urazil Jirous přibližně padesát let dlouhou cestu, jakkoli zcela „hotovým básníkem“ bezpochyby byl již v době, kdy vyšel v samizdatu první soubor jeho básní pod názvem Magorův ranní zpěv. Není v možnostech rozsahu tohoto textu zabývat se Jirousovou básnickou cestou podrobněji, omezím se jen na konstatování, že Úloža je nejen grafickým kabátem, ale i niternou tóninou natolik podobná předchozím dvěma sbírkám Okuje a Rok krysy, že s nimi skoro vytváří jeden akord. Akord těžce mollový, místy všelijak zastřený, chraplavý, zadrhavý, místy po-tměšilý, zároveň však ledově úsečný a pramenně čistý. Konec je na dohled a „Je blanka vskutku tenká / mezi psaním a nepsaním“ (s. 41). Naděje je překrývána marností a marnost je překrývána nadějí, skoro jak v rytmu kyvadla: „nádherná báseň se mi v srdci nořila / ta báseň byla pryč.“ Básník už pro sebe nechce nic, v životě ani v psaní (s. 48): „Chtěl jsem v tomhle textu / nebo co to je / pokračovat / a použít slova rýmy Hospodin a hřích / ale vyseru se na to / nestojí to za to.“ Básni však přesto dá ze sebe kdykoli cokoli – i z nejhlubšího smutku jak z výhně vytrysklý (věru magorovsky nezaměnitelný) jiskřivý humor (s. 27): „Guillaume Apollinaire / miloval Krásnohorskou Elišku / ach, jak i já hladil / rád bych ji po bříšku // Proč jsem se nenarodil dřív? / i pod bříškem / bych ji býval tak rád hladil / na pahorku Venušině // Proč mě předběhla / ta francouzská svině?“ – ovšem závěrečná strofa se z rozverné tóniny překlopí opět zpátky do téměř se vším smířené melancholie: „Proč jsem se nenarodil dřív? / příboj zas vystřídá odliv / a odliv nahradí příboj / který přišel dřív.“

Tak jako v předchozích sbírkách (vzpomeňme jen na báseň „Ta naše zálež česká“ ze sbírky Okuje, příznačně dedikovanou Jindřichu Šimonu Baarovi) i Úloži je Jirous důvěrným milencem lexik, která se nezadržitelně stávají archiváliemi. (Do nich však patrně nepatří slovo „břbitov “ v básni na s. 47, tam půjde spíše o přehlédnutí pořadatelů sbírky.) Vždyť kdo dnes ještě zná významy slov jako milíř či dynstovat? Jejich užívání, mám pocit, je u Jirouse ale v hloubi nejhlubší projevem stesku nejen nad zapadajícím „starým světem“, ale dost možná i nad zanikajícím světem vůbec: Verše „A ještě dřív / po řekách plavilo se dříví / a stromy stínaly se sekerami / uhlíři v milířích / dřevěné uhlí dynstovali“ (s. 28) silně upomínají na báseň Paula Forta „Velryby“, o níž Jirous opakovaně mluvíval jako o svém iniciačním zážitku: právě četba této básně ho kdysi – jako čtrnáctiletého čtenáře – přivedla k poezii, jíž do té doby, znaje ji jen ze školních škamen, pohrdal. Takto zní její první strofa (v překladu Hanuše Jelínka): „Tenkrát, když se ještě jezdilo na velryby do dáli, / tak daleko, že pro to holky plakaly, / na každém rozcestí Pán Ježíš na křížku stál, / a páni markýzové, v krajkách, si ještě foukali, / a to byla ještě Panna Maria / a to byl ještě král.“

Nejen Labutí písně (o těch to ovšem platí i doslova), ale v přeneseném slova smyslu taky básně v Úloži, a vlastně vůbec celé Jirousovo básnické dílo, lze číst i jako svého druhu motáky z vězení. Motáky ze světa bolesti, biblicky řečeno „z tohoto světa“ (buddhisté pro něj mají pojem „samsára“, Jirous v Úloži pak užívá dost možná i v tomto ontologizujícím významu slova „leprosarium“), v němž básník žil a odžil svůj divoce rozkmitaný pozemský život a vytvořil své jemně valérované básnické dílo. Tyto propojené nádoby „života a díla“ (abych se tak vrátil na začátek svého textu) v jeho případě od sebe opravdu není dost dobře možné oddělit; jedna se odráží v druhé s až metafyzickou naléhavostí.

Výstižně to v doslovu knihy vyjádřil již zmíněný Erik Jakub Groch: „V jednej práci spomína Viktor E. Frankl človeka podstatne odlišného od člověka úspechu, od homo sapiens, ktorý poznáva a myslí len ve dvoch kategóriách: úspech a neúspech. Naproti tomu kategóriami homo patiens, ako takýto druh človeka Frankl pomenoval, už dávno nie sú úspech a neúspech, ďaleko viac sa pohybuje medzi kategóriami naplnenie a beznádej. Spomínam to, pretože Martin bol stelesnením takéhoto homo patiens. Nie svojou povahou, ale vzácnym darom vedomia si svojej bezmocnosti bez Boha. Po slovensky sa tomu hovorí pokora.“

Amen.
 

Milan Ohnisko
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz