Ivan O. Štampach: František: ježíšovec pontifikem

12. 12. 2013

Moc římských imperátorů nebyla jištěna jen pretoriány. Byla i posvátná. Císař byl i nejvyšším náboženským hodnostářem s titulem pontifex maximus. V republikánském Římě (od 5. století př. n. l.) byly politické a náboženské funkce odděleny. Císař Konstantin udělal před sedmi sty lety první kroky k postátnění křesťanské církve, i když Milánský reskript z roku 313 dává pouze v Říši svobodu všem vyznáním. O devět let později přenesl sídlo z Říma do Byzantia na březích Bosporského průlivu a jeho nástupci postupně přestali být pontifiky. Titulu a reálné moci se v opuštěném Římě chopili tamní biskupové. Pomocí padělaných dokumentů, mezi nimi Konstantinovy donace, si připsali moc nad západní částí Říše. V návaznosti na to pak papež Řehoř VII. roku 1073 vydal Papežský diktát (Dictatus papae), v němž deklaruje, že pouze římský biskup může disponovat císařskými odznaky, že má právo sesadit císaře a pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy. Imperiální model církve byl završen. Papežům náležela nejvyšší moc duchovní i světská.

Když jsem letošního 13. března asi dvě hodiny po zvolení Jorge Maria Beroglia byl postaven před téměř neřešitelný úkol komentovat v České televizi nový pontifikát, potkal jsem se v předsíni studia s mladým sympatickým jezuitou, řádovým spolubratrem čerstvého papeže. Celkem pochopitelně se domníval, že papež si vybral jméno podle světce z první jezuitské generace Františka Xaverského, napřed vojáka navarrského vojska v neúspěšné válce se Španělskem, pak vítězného bojovníka v církvi bojující, který podle tehdejší militantní terminologie získával pro Krista obyvatele Číny, Japonska a Indie.

Ukázalo se, že člen Tovaryšstva Ježíšova a bývalý arcibiskup v argentinském hlavním městě Buenos Aires překvapivě našel inspiraci u zakladatele menších bratří, Františka z Assisi. Jméno Francesco bylo původně přezdívkou ve smyslu Francouzek pro rozmařilého synáčka z kupecké rodiny. Ten nejprve zatoužil po rytířské cti. Brzy však opovrhl slávou a bohatstvím a rozhodl se následovat Ježíše radikálně. V Římě ho zastihlo zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil peníze a vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem. Pokud něco získal, pomáhal chudým a rozdával svůj majetek. Jeho otci došla trpělivost a vydědil ho. Živil se nadále žebráním nebo manuální prací a pečoval o malomocné. Když se k němu přidružila postupně komunita prvních spolubratří, která se měla stát řádovým společenstvím, musel předstoupit před papeže. Trhan František působil nepatřičně ve společnosti papeže Innocenta III. sedícího na trůnu nad hlavami přítomných a uprostřed nádhery papežského dvora.

František se nestal prvním představeným řádu, kterému dal podnět, protože se nikdy nestal knězem. Byl „obyčejný laik“. Řád nakonec schválený papežem Řehořem IX. byl kompromisem. Ti, kdo šli věrně ve Františkových stopách, zvaní bratříčci chudého života byli s imperiálním papežstvím v napětí. Až v 15. století zásluhou Bernardina Sienského (poté, co bylo staženo jeho obvinění z kacířství) se prosadila větev řádu důsledně žijící podle zakladatele. Bernardin vytvořil symbol zářícího Slunce s vepsanými prvními třemi písmeny řeckého znění Ježíšova jména IHS. To se pak stalo symbolem Tovaryšstva Ježíšova a papež František začlenil tento symbol do svého papežského erbu. Do řeckého písmene Éta, které vypadá stejně jako latinské H, je zakreslen kříž. Pak bývají písmena vykládána jako první písmena latinských slov In hoc signo, V tomto znamení.

Dlouhá staletí se nestalo, že by si papež vybral jiné jméno než jméno některého z papežů minulosti (Pius, Řehoř, Klement, Benedikt, Innocent) nebo jméno některého z apoštolů (Jan, Pavel). Jméno laika, žebráka, chudáčka Božího, to byla velká provokace. Papež si ze své jezuitské identity vzal to, co název řádu říká. Je ježíšovcem, Ježíšovým stoupencem, člověkem evangelia. Nejen předává, ale také žije to, co Ježíš jako Světlo světa vyjadřuje svými slovy a svými činy.

Římské papežství má hymnu, jejíž česká verze hlásá: Tam, kde stojí církve skála,
jak od časů Petra stála, v přepamátném věčném Římě, všechen svět se spojil v hymně.
Tato náboženská organizace opravdu trčí jako gigantický balvan uprostřed proudu dějinného života. Plynoucí lidské činy a myšlenky v něm zkameněly. Je to monolit bez ducha, bez dechu, bez srdce. Symbolem a zárukou této imperiální struktury, této náboženské diktatury je role nejvyššího římského pontifika.

Ale kdesi z té skály prýští živý pramen, proplétá se jejími zákruty jako jiskřivý tok svlažující okolí. Vždy s překvapením objevujeme mezi jednotlivci a komunitami římské náboženské struktury (a bohatě mimo její rámec) pokračování toho, co světu na začátku nabídl Ježíš Kristus. Najdeme tam historické postavy jako František z Assisi, svědky nedávné minulosti, jako byla Matka Tereza. To jsou lidé na okraji organizační struktury. V tomto roce však došlo k překvapení, že se další svědek živé víry dostal na nejvyšší pozici organizace. A nespadl tam z nebe. Byl zvolen kvalifikovanou většinou kardinálů. Něco se pohnulo. Kdyby z toho už nebyla otřepaná fráze, napsal bych, že čas trhl oponou. Stane-li se proud mohutnějším, může skála pozvolna erodovat.

Byli by na omylu ti, kdo by čekali, že papež František začne rušit překonaná dogmata a vyhlašovat nová dogmata náboženského modernismu. Nedalo se čekat, že absolutistickou strukturu Římské kurie nahradí jakýmsi církevním parlamentem. Dokonce by bylo nerealistické očekávat, že sesadí hierarchy, kteří opovrhují běžnými členy církve a občany a kteří všemi silami slouží diktatuře kapitálu, což je zvlášť rozšířené ve střední a východní Evropě.

Papež František uprostřed kongregací, rad, komisí a tribunálů, v pozlacených sálech, za mohutnými hradbami dělá pravý opak toho, co imperiální titul pontifika představuje. Naplňuje jeden z titulů, který byl dosud většinou jen ceremoniální a byl v rozporu s realitou, titul papeže jako služebníka služebníků Božích.

Není třeba znovu probírat jeho mnohokrát připomínaná gesta. Stojí snad za to říct, že první slova, jimiž se obrátil jako papež na dav očekávající nového pontifika, byla Bona sera (Dobrý večer). Použil normální civilní pozdrav, nic pompézního a nic frázovitého. Pak hned šokoval obhájce totalitní náboženské organizace tím, že před tradičním požehnáním Urbi et orbi (Městu a světu) se sklonil před lidmi a požádal je, aby se modlili za požehnání pro něj. Tvrdí se, ale není to potvrzeno, když mu před vystoupením na balkón nad vchodem svatopetrské baziliky chtěli obléct purpurovou, hermelínovou kožešinou lemovanou mozetu (krátký ozdobný pláštík jen přes ramena), na kterou si potrpěli jeho fintiví předchůdci, že jemně odstrčil ceremoniáře s touto ozdobou a stručně odtušil: „Karneval skončil.“ Odmítl byt v apoštolském paláci čnícím nad svatopetrským náměstím s odůvodněním, že by tam mohlo bydlet 300 lidí a obývá dva pokoje v Domě sv. Marty, kde si údajně občas sám vaří. Nemusíme probírat jeho telefonáty s běžnými lidmi, které po počátečním rozruchu už nejsou publikovány, aby se papež se svou neobvyklostí nestal majetkem a pak nakonec produktem médií.

Jeho reakce na dotaz, jaký je jeho názor na gaye, je šokující. Nepotvrdil dosavadní represivní doktrínu, neosladil ji špetičkami změkčujících slůvek, ale také ji neodvolal a nenahradil liberálním přístupem. Řekl: Kdo jsem já, abych je soudil?

Zůstává otevřeno, čím nás papež po uplynutí devíti měsíců ještě překvapí, dokáže-li zasáhnout do významných jmenování, jak se bude chovat obávaná Kongregace pro nauku víry (dříve známá pod jménem papežská inkvizice) pod jeho patronací v nějaké možné budoucí kontroverzi. Už teď česká římskokatolická média papeže cenzurují, resp. citují z něj selektivně. Polští biskupové už se nechali nepřímo slyšet, že jim nový pontifex maximus nevyhovuje. Dou­fejme, že papež František je nejen františ­kánsky skromný a pokorný, ale i jezuitsky chytrý a že se vyhne možným nástrahám.

Dokud nebudeme přesvědčeni o opaku, můžeme v něm vidět projev božského humoru. Uvidíme, jak dlouho bude mít sílu a odvahu psát rovně na křivých linkách.
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz