Večeře s Robertem Kalivodou

Osobně jsem se s Robertem Kalivodou seznámil někdy v lednu roku 1969, když jsem byl po svém návratu z 1,5měsíčního pobytu v Paříži a po úmrtí Zbyňka Havlíčka kooptován spolu s Jiřím Pecharem do redakční rady Analogonu. Už předtím jsem ovšem s velkou zvědavostí a zaujetím četl jeho články v Orientaci a ihned po vydání přečetl jedním dechem jeho čerstvou knihu – Moderní duchovní skutečnost a marxismus. Nemohla mě ovšem také míjet jeho pověst, nesoucí se v duchu formulek „velice koncepční myšlení“, „šedá eminence“, „intelektuální kapacita“, „velký manipulátor“, „dobrý stratég“, „nejzajímavější z dnešních marxistů“, „diskutér-buldozer“ aj. Cosi ambivalentního mezi těmito rozmanitými charakteristikami zaznělo skoro vždy. Doléhaly ke mně také jeho apely, adresované okruhu kolem Vratislava Effenbergera, k němuž jsem tehdy patřil, abychom se drželi dědictví meziválečné avantgardy a usilovali o obnovení sepětí avantgardy umělecké s avantgardou politickou, k níž se patrně on sám řadil. Na to jsme měli už předem odmítavou odpověď, vědomi si toho, že všechny pokusy tohoto druhu „jsou projevem zhoubného romantismu, skutečné politické naivity a bezmocnosti na cestách sociálními džunglemi, na jejichž koncích vždycky stojí buď Maldoror Hitler nebo Ubu Stalin“ (UDS). Rozporuplný byl nakonec i můj výsledný dojem z jeho knihy. S uznáním jsem přijal jeho radikální domýšlení Mukařovského teorie estetické funkce, hodnoty a normy ve smyslu estetična jakožto prázdného principu, který organizuje kvality mimoestetické. Se sympatiemi – byť leckdy i skepticky pobaveně – jsem četl také třetí oddíl o marxismu a libertinismu; sám jsem se tehdy situoval na výrazně levicovou názorovou pozici, ovlivněn jistě čerstvými kontakty s francouzskými surrealisty a oparem pařížského Máje 68, a pojem „libertinismu“ se mi v této souvislosti zamlouval.

Vážné kritické výhrady jsem měl ovšem k druhé studii, věnované Marxovi a Freudovi. Oceňoval jsem, že Kalivoda vrací Marxe k jeho filosoficko-antropologickým východiskům a je si při tom vědom jejich zásadní slabiny: chybí jim psychologická dimenze. Jenže aby obohacení Marxe Freudem mělo vůbec smysl, bylo by ještě třeba učinit psychoanalýzu základem celého „systému“, Marxe tak „přepodstatnit“. Což Kalivoda explicitně odmítá. Namísto toho frázemi, na nichž mi vadil jejich marxisticko-leninský učitelský tón, modifikuje „dosti“ Freuda „s pomocí Marxe“, aby jej oprostil od „jakési nové metafyziky“ Erótu a Thanatu a vrátil jej k ranější polaritě libida a pudu sebezáchovy, rozuměj sexu a hladu. Touto manipulací se pak zrodí filosoficko-antropologická doktrina, kde první (sex) nechť je oborem psychoanalýzy, kdežto to druhé (hlad) – protože rozvinutím pudu je práce a ekonomika – je doménou marxismu. V tom pak měla spočívat vnitřní komplementarita Marxe takto Freudem obohaceného. Mám z těch dob exemplář Kalivodovy knížky, jehož střední část je plná mých otazníků, vykřičníků, rozčilených poznámek na okrajích, zkrátka mých námitek bylo na stovky. Toto byl jen základní polemický obrys mého vnitřního dialogu s filosofem, kterého jsem si přese vše nemohl nevážit.

Dostali jsme se do vzájemného sporu ale kvůli něčemu úplně jinému. Otiskl jsem v prvním čísle Analogonu kritiku překladu Carrolovy Alenky od Hany a Aloyse Skoumalových, v níž jsem si nebral žádný servítek. Kromě toho, že je to ve srovnání s kongeniální verzí Jaroslava Císaře překlad mizerný, pokládal jsem za nestoudné ujmout se vůbec takové zakázky v režimu, který neumožňuje reedovat výborný překlad jen proto, že jeho autor je v exilu. Analogon vyšel v červnu roku 1969. V létě se při rekreačním pobytu v jakémsi letovisku potkal Robert Kalivoda s manželi Skoumalovými, kteří se mu svěřili se svým pobouřením nad mým textem, a coby člen redakční rady jim přislíbil omluvu. To jsem ovšem já odmítl. Na jejich písemnou reakci, určenou k otištění ve druhém čísle, jsem napsal svou opět dost nekompromisní odpověď, proti jejímuž otištění se Kalivoda ostře postavil. Navrhoval jsem, nechť vedeme otevřenou polemiku: ať napíše odpověď Skoumalovým sám za sebe a zveřejníme všechny tři texty v jednom bloku. To odmítal.

Nakonec jsme se dohodli, že si o tom promluvíme zevrubněji a osobně. Pozval mě na večeři do své oblíbené (dnes už neexistující) vinárny U Piaristů v Panské ulici. Před naším setkáním mě Vratislav Effenberger varoval: „Dej si velký pozor! Je to buldozer, udolá tě…“ Byl jsem tedy nabitý bojovností. Náš rozhovor začal ovšem – jak jinak? – od jeho Marxe a Freuda. Rozbalil jsem před ním nejen to, co už jsem tu na dané téma řekl. Měl jsem – díky četbě u svých hostitelů během pařížského pobytu – v hlavě spoustu další dobré, ale neutříděné munice. Střílel jsem od boku. Ekonomika nevznikla z hladu, nýbrž ze symbolické směny. Znáte Marcela Mausse? A proč jenom Fromm a Marcuse, a nikoli Norman O. Brown? Že Marx neobrátil Hegela na hlavu? A co přednášky Alexandra Kojèva o čtvrté kapitole Fenomenologie? Etc. etc. Kalivoda to všechno bral s lehkým úsměvem, ale zaujatě. Po druhé lahvi modrého burgundacu naši vzájemnou přestřelku završil: „To jsou zajímavá témata, Stanislave, to všechno musíme na stránkách Analogonu prodiskutovat písemně. Dělejte na tom okamžitě! Něco vám povím, my musíme společně vypracovat novou antietatistickou verzi marxismu!“ „Cože,“ divím se, „anarchistickou verzi?“ „Ale kdepak, vy jste nečetl Stát a revoluci?“ Asi jsem příliš okatě obrátil oči v sloup, nevím, hned nato Kalivoda přešel k manželům Skoumalovým. Nad kopií mé odpovědi jsme ale při třetí lahvi ke kompromisu nedospěli. Neudolal mě: „Dobrá, otiskneme mou i vaši odpověď…“

Neotiskli. Analogon byl v lednu 1970 zakázán. Deset let jsme se pak neviděli. Já si založil „dossier“ Touha a hlad, kam jsem po léta ukládal fragmentární pasáže svého „šuplíkového dialogu“, k němuž mě Kalivoda inspiroval. Setkali jsme se až v roce 1979 nad samizdatovým sborníkem k výročí úmrtí Zbyňka Havlíčka. Svůj příspěvek mi přinesl do Supraphonu, kde jsem tenkrát přežíval normalizaci. Byl srdečný.

O dalších deset let později mi zase svitla naděje na setkání. Na den výročí Teigova narození 13. 12. 1989 byla naplánována zakládající schůze Společnosti Karla Teiga. Robert Kalivoda však chyběl. O týden dříve, 6. prosince, zemřel. Bude tomu už čtyřiadvacet let.
 

 Stanislav Dvorský