Originálním návratem k poetice horrorových a imaginativních autorů XIX. a počátku XX. století je postmoderní žánr steampunk, fantastická a horrorově laděná prosa odehrávající se (především) ve století páry. Steampunk po svém přejímá motivy sci-fi literatury od prvních děl vědecké fikce po kyberpunk. Výrazným a u nás známým steampunkerem je Tim Powers, autor řady románů nevyrovnané úrovně, z nichž nejzdařilejším shledáváme Brány Anubisovy (1983). Peter Ackroyd (nar. 1949), autor románů na pomezí tajuplného a detektivního příběhu – Hawksmoore (1985) či Golem z londýnských doků (1994). Autoři mladší generace z britských ostrovů jako Mick Jackson (nar. 1960) se ve svých prosách vracejí do časů rozkvětu britského impéria. Nezávisle na velké historii vytvářejí soukromé, dílem reálné, dílem fiktivní dějiny podivností, velkých příběhů i banalit: chudinský a varietní Londýn pozdně viktoriánské éry Petera Ackroyda, východoanglické bažiny Grahama Swifta, jenž ve své kronice zachytil poslední tři století soukromé historie kraje nebo nottinghamshirské panství vévody z Portlandu v XIX. století v Jacksonově románu Muž z podzemí (1997). Jacksonův vévoda je jedním z typických britských výstředníků, blíženec rodu Calvinových baronů na stromě. Pán z Portlandu si vede deník, první zápis zní: „Nemám tušení, jak může fungovat taková jabloň. Ten tichý mechanismus pod kůrou se naprosto vymyká mému chápání. Jako každý druhý ovšem shledávám, že představivost je vždy hotova vyrazit do trhliny Nevědomosti.“1 David Britton ve svém románu Lord Horor (1990) zachytil s hravostí, která vykonala práci rozbušky, příběh obskurní postavy britského fašismu lorda Mosleyho, Adolfa Hitlera a konečného vítězství. Brittonova kniha měla být podle rozhodnutí manchesterského soudu v roce 1991 depositována ve stoupě. Nestalo se tak, leč v roce 1993 odsoudil tentýž soud autora za obscénnost obsaženou v tomto románu ke čtyřem měsícům odnětí svobody.
Kořeny steampunku
„My se ale budeme držet zavedeného termínu XIX. století.“
prof. Hrbolek ve filmu Marečku, podejte mi pero!
Steampunk bývá nepřesně označován jako subžánr sci-fi nebo fantasy, fakticky však hranice obou žánrů (i komunit autorů a vyznavačů) překračuje. Ambiciosnější autoři vytvářejí alternativní dějiny, které se odehrávají v přízračném světě nočních fantasií. Není divu, že steampunkeři se co svých duchovních mistrů dovolávají nejen Verna, Wellse a Chestertona, ale i tvůrců gotického románu a H. P. Lovecrafta. V širším významu však steampunk překročil hranice umění – především díky proslulému komiksu Alana Moorea a Kevina O’Neilla Liga výjimečných (1999, zfilmováno 2003) – a stal se nejen životním stylem steampunkové komunity, ale formuje i současné módní a designérské trendy. Pronikl tak i do popkultury, zvláště když uvážíme, že steampunkové rysy nese i atmosféra, ve které se pohybuje čarodějnický učeň Harry Potter.
Termín poprvé použil kalifornský spisovatel K. W. Jeter (nar. 1950)2 v roce 1987 a za typické představitele označil vedle sebe Jamese Blaylocka a Mikea Powerse. Jeter svůj neologismus vytvořil na základě existujícího směru, který pojmenoval Bruce Bethke svou povídkou Kyberpunk v roce 1983. Během 80. a 90. let přípona -punk nahradila modernistický -ismus a jako houby po dešti vznikly více či méně efemerní subžánry jako teslapunk, dieselpunk nebo stonepunk. V Českých zemích přinesl první informace o steampunkové subkultuře undergroundový časopis Vokno v roce 1992.
Všechno je punk
„[…] kuchaři ta koule utrhla obě ruce i nohy a odhodila jej přes palubu do moře. Naštěstí byl ten kuchař výborným plavcem, i podařilo se mu se zachrániti.“
Josef Váchal, Krvavý román
Pokud by se nějaký český autor rozhodl napsat horrorové fantasy o době řekněme Krokových dcer, mohl by přijít s Libussapunkem. Ale i bez toho bychom v české literatuře mohli najít řadu předchůdců. Váchalův Krvavý román splňuje řadu atributů steampunku. Odehrává se v několika časových rovinách, ale především ve století páry, je pastišem, jak píše sám autor, více než jednoho sta krvavých románů, a konečně předkládá vlastní visi alternativní historie. Samouk a do jisté míry literární mašíbl R. R. Hoffmeister by mohl být zakladatelem paleopunku. Leč nenechme se unést, samotní sourozenci steampunku tvoří velmi svojskou společnost. Teslapunk je chronologicky téměř identický se steampunkem, ale orientuje se výhradně na průkopníky elektřiny a spekuluje o skrytých a zapomenutých zdrojích energie. Dieselpunk, decopunk a atompunk postupně vytvářejí vlastní visi vývoje od Velké války po 50. léta minulého století. Výrazným experimentálním počinem byl dieselpunkový Conranův film Svět zítřka (2004), který však u diváků propadl. V biologických experimentech a katastrofických extrapolacích jejich důsledků se vyžívají biopunk a nanopunk. Románů E. R. Burroughse (britského Eduarda Štorcha) o době kamenné se dovolává stonepunk. Hrdiny clockpunkových příběhů jsou současníci Leonarda da Vinciho. Sterling přispěl do tohoto Parnasu nowpunkem. Ten se zaměřuje na aktuální události. Ve Sterlingově příběhu jde samozřejmě o útok z 11. září 2001. Existují i elfpunk a mythpunk, které psal, aniž o tom byl akurátně informován, J. R. R. Tolkien. Jak vidíme, je zřejmé, že většinu dalších odvozených punků lze za subžánry či dokonce hnutí stěží považovat. Autoři jako Tim Powers nebo Bruce Sterling by dle tohoto redundantního třídění patřili téměř do všech škatulek. Vedle kyberpunku a steampunku, který lze považovat za nejstarší scénu retrofuturistů, má své odůvodnění pouze splatterpunk (splatter znamená „cákat“ – krev, moč, zkrátka vše, co si jen naše fantasie imaginuje) označovaný i jako nový horror. Za jeho nejúspěšnějšího tvůrce je považován britský, nyní povýtce hollywoodský spisovatel Clive Barker. Specificky českým představitelem je Petr Měrka, autor rozporně hodnocené sbírky povídek Hitler se na vás usmívá (2012).
Zbytek Linhartova článku si lze přečíst v Tvaru 20/2013.
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník