Poezie jako osobní záležitost dvou

Natalia Gorbaněvskaja (nar. 1936) je ruská básnířka, překladatelka a redaktorka. Kromě působení v poezii se zasazuje o lidská práva, byla významnou aktérkou sovětského disidentského hnutí a od poloviny 70. let exilovou novinářkou. Během 60. let se stala významnou postavou ruské poezie. Její poetika výrazně a osobitě souvisí s ruským modernismem – v dětství Gorbaněvskaja přečetla celé dílo Alexandra Bloka, později její literární krédo spoluformovala poezie Vladimira Majakovského, Velemira Chlebnikova, Sergeje Zabolockého, Borise Pasternaka, z vrstevníků jí byli blízcí Stanislav Krasovickij, Leonid Čertkov, Valentin Chromov, Lev Losev. Byla považována za moskevský protějšek básnického směřování pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu Josifa Brodského, s nímž ji pojilo dlouholeté intenzivní přátelství. V Sovětském svazu publikovala výhradně v samizdatu. V 60. letech se pravidelně stýkala s Annou Achmatovovou, k jejímuž vlivu se hlásí. Podílela se na vydávání bulletinu Chronika těkuščich sobytij (Kronika aktuálních událostí), který mapoval politickou situaci v SSSR. V srpnu 1968 se zúčastnila demonstrace proti sovětské okupaci Československa, o pronásledování a věznění jejích účastníků napsala roku 1969 knihu Poledne (česky 2012). V letech 1970–1971 byla násilím držena a mučena v sovětských psychiatrických léčebnách a v moskevské Butyrské věznici. Roku 1975 se vystěhovala do Paříže, kde pracovala jako redaktorka ruskojazyčného časopisu Kontiněnt a od roku 1981 v týdeníku Russkaja mysl. Zde také publikovala četné články o společenské a literární situaci v Polsku a v Československu. V roce 2005 získala v souvislosti s hojnými překlady polské poezie a za zásluhy o polsko-ruské kulturní vztahy polské občanství.
Následující interview je „inscenované“, sestavitel v některých případech položil, upravil, upřesnil nebo zkrátil otázky a odpovědi sám, především ale vycházel z rozhovorů, které byly pořízeny a publikovány dříve a v ruském znění v autorčině výběru otištěny v knize Prozoj o poezii i poetach (Prózou o poezii a básnících, 2011).

Jak jste vnímala vztah s Annou Achmatovou a v čem pro vás byl její vliv důležitý?
Opravdu mě měla ráda, to mohu prohlásit. Ale nejdůležitější bylo, že jsem se s ní začala stávat člověkem. Stála jsem totiž tak-­říkajíc na kluzké ploše, kterou pro mě představovala „cvetajevská“ pozice, pro ženu obzvlášť nebezpečná. Hodně mě zajímala Marina Cvětajevová, jako básnířka i jako člověk. Básník jako někdo jedinečný, kdo chodí mezi lidmi a tváří se nesmrtelně. Taková romantická blokovsko-cvětajevovsky--byronovská linie, která je strašně nebezpečná. Může sice vést k výtečným veršům v případě velmi silného talentu a osobnosti, ale může tu osobnost taky zničit. Achmatová mě neodnaučila lásce k Cvětajevové, ale viděla jsem, že zná svoji cenu, ví o sobě, že je velká, ojedinělá autorka. Ale nehrála tu roli. Neinscenovala své chování. To poznání přišlo pro mě právě včas. Bylo mi šestadvacet let, mohla jsem se dostat na scestí. Už tehdy se moje nejlepší verše psaly samy. Ale ještě jsem to úplně nechápala. Nějakou dobu jsem se usilovně snažila „psát“ verše, být hrdinou svých veršů.
V téže době, v letech 1963–1964, jsem četla korespondenci Cvětajevové s Annou Teskovou, všechny její stížnosti na život: „Žít v Praze je strašné. Chci na vesnici.“ Přijela na vesnici: „Žít na vesnici je strašné.“ Potom přijíždí do Paříže: „Ach, má milovaná Praha!“ Člověk, kterému všude bylo špatně. Mohla jsem se stát taky takovou – přesně k tomu jsem směřovala. Ale už dávno jsem člověkem, kterému je všude dobře.  

Každý autor žijící dlouho v prostředí, kde převládá jiný jazyk, než jakým sám píše, řeší nějak vztah mezi jazyky – a kulturami. Jaká byla v tomto ohledu vaše zkušenost?
Pozoruji velký rozdíl mezi prozaiky a básníky. Mnozí ruští básníci, kteří žijí v západní Evropě, znají, na rozdíl od prozaiků, jazyk země, ve které se nacházejí. Pro prozaika je totiž cizí jazyk nebezpečný, zatímco pro básníka naopak plodný. Nevím proč, ale je to tak. Básník se utkává s jazykem, se svojí znalostí cizího jazyka… a je to zápas, ve kterém získává od poraženého trofeje. Nejenom od jazyka, ale právě z toho střetu. V mém případě, stejně jako u Josifa Brodského, k tomu přistupuje ještě třetí jazyk, polština. To je také zajímavá situace – set­kání s blízkým jazykem. S jazykem velmi agresivním, jak jsem pochopila po dvou týdnech v Polsku v létě 1988. Když jsem se vrátila, musela jsem se překládat z polštiny, která vtrhla do ruštiny.
Myslím, že můj slovník se v emigraci rozšířil. A také si myslím, že básníka emigrace obohacuje.
K jazyku se vztahujeme s pokorou, a proto všechno, co bokem nashromáždíme a vybojujeme, odevzdáváme jazyku. A jazyk, protože je nám vděčný, přidělí nám ještě navíc. Začíná v nás aktivizovat nervové buňky, které jsme předtím nepoužívali. 

Zmínila jste polštinu – vaše překlady polských básníků jsou vysoce ceněny v Rusku i v Polsku, kde také bylo přeloženo několik vašich básnických knih. Taková intenzivní vzájemná recepce je výjimečná. Vidíte v ní víc než osobní preferenci a shodu náhod?
O tom, co pro nás všechny, pro několik generací ruských básníků, znamenalo Polsko, vyprávěli už mnozí, například Josif Brodskij. A o tom, jaké pozornosti se v Polsku těšil Bulat Okudžava, o jeho polských přátelích a o spoustě básní souvisejících s Polskem by nejlépe mohli povědět sami Poláci. Chtěla bych v této souvislosti uvést jeden postřeh, ale není můj. V moskevském bytě v Novopesčané ulici, kde jsem měla to štěstí setkat se s Bulatem Okudžavou, mi jednou řekla Irina Uvarovová, žena Julije Daniela [spisovatel, souzený v legendárním procesu 60. let společně s Andrejem Siňavským za publikaci literárních děl v zahraničí, pozn. T. G.], necituji to po těch letech doslovně, ale smysl je přesný: „Všimněte si, Natašo, jak silná je dneska polská tematika v ruské poezii: Bulat Okudžava, Boris Sluckij, vy, Josif Brodskij... Možná, že je to pokání ruských básníků za »Pomlouvače Ruska« [Puškinova antipolská, ale především protievropská, slovansky nacionalistická báseň z roku 1830, související s potlačením polského povstání ruským vojskem, pozn. T. G.]?“ 
A je to tak. Jestli je Puškin „naše všechno“, jako že je, pak jeho dědictví musíme přijmout celé, bez výjimek, a i jeho dluhy musíme srovnat. Myslím, že obzvlášť významné to bylo u Okudžavy. Pro něj byl Puškin tak důvěrně rodný básník jako pro málokoho, neustále v jeho textech vyplouvá na povrch a jeho píseň Loučení s Polskem, začínající veršem „Jsme spojeni, Poláci...“, můžeme zpívat s ním všichni, tak jak to s Okudžavou bývá, že ho nejenom čteme a posloucháme, ale zpíváme s ním – pro sebe, dětem, teď už i vnukům.  

Hraje pro vás při skládání veršů nějakou roli možnost jejich následného přednášení nahlas?
Pro mě je důležité především „ústní psaní“: všechno nejdřív předříkávám, mnohokrát, dokud si to nesedne. Když je básnička už napsaná, je pro mě hodně důležité ji někomu přednést. Když nikdo není po ruce, přednáším sama sobě, ale to není ono, je potřeba cizí ohlas.

Je pro vás důležité vystupování před publikem?
Autorskému čtení přikládám velkou váhu. Sama sebe při něm mohu doopravdy slyšet. Klidně to může být „vystupování“ před jedním posluchačem, nejen před celým publikem. Čtením se snažím předat to, co potom čtenář uslyší i v těch verších, které ode mě neslyšel. Existují totiž určité konstanty hlasu, intonace, obratů. Samozřejmě že se za ta léta utvořily určité stereotypy přednášení, které se ale obyčejně snažím aspoň trochu narušit, jinak mě to nebaví. Cizí přednes vlastních veršů snáším hodně špatně, ačkoliv najdou se výjimky.

Jaké bylo přijetí v Rusku, když jste tam počátkem 90. let přijela poprvé po více než patnácti letech?
Poprvé jsem jela v roce 1992, už ne do SSSR, ale do Ruska. Přijali mě dobře, ale řekla bych, že v posledních letech mě přijímají ještě lépe. Tehdy přišli moji staří věrní čtenáři, kterým se po mně stýskalo, zatímco teď chodí i spousta lidí mladšího věku, dokonce i úplně mladí. 

V postsovětském Rusku se polarizovaly dva názory: podle jednoho z nich je poezie soukromou, osobní záležitostí jednotlivce, druhý zdůrazňuje občanské angažmá básníka, proroka, který působí na masy. Jak vidíte roli básníka vy?
Zdá se mi, že obě stanoviska přehlížejí velmi jednoduchou skutečnost: poezie je soukromou nebo osobní záležitostí dvou: autora veršů a jejich čtenáře nebo posluchače. Pokud se báseň stane jen soukromou záležitostí samotného autora, a neprojde cestu „od srdce k srdci“, nestane se poezií. Pokud chce básník hýbat davem (mě nikdy nic takového nenapadlo ani v nejstrašnějším snu), musí najít cestu k srdci každého jednotlivce v davu. Ale pochybuji, že je to možné. Dav se řídí jinými zákony, je možné ho na chvíli vzrušit, ale pak půjde dál svojí cestou. Básník, jak nám to odkázal Puškin, žije sám. A když napíše verše, ocitá se ve dvou. Těch „ve dvou“ může být jakékoliv množství, ale ti druzí členové páru nevytvářejí žádný dav a dokonce ani žádné společenství, žijí také sami.  

Jak sama vnímáte svůj básnický vývoj?
Jako stálý boj se setrvačností, jako nechuť opakovat se. A zároveň jako věrnost sobě samé.

Rozhovor připravil Tomáš Glanc. V Tvaru č. 2/2013 dále vyšly ukázky z poezie N. Gorbaněvské, přeložené Milanem Dvořákem.