Básník by nejspíš neměl nic

Petr Řehák (nar. 14. 8. 1978 v Praze), vystudoval religionistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a absolvoval terapeutický výcvik v oboru „Hypnotická a nehypnotická komunikační strategická psychoterapie Miltona H. Ericksona“ (Hermés Solutions Training). Pracuje jako soukromý terapeut a jako terapeut v nestátní neziskové organizaci Fokus Praha. Spolu s Adamem Borzičem a Kamilem Bouškou je zakládajícím členem básnické skupiny Fantasía. Verše publikoval v časopisech Host a Tvar, v rukopisu má sbírku Násobit ruce / Mluvím o vás jako byste pili kávu vzkříšení.

Náš rozhovor vyjde v „cestovatelském čísle“ Tvaru. Nejen proto nelze opomenout tvou letošní pouť do Iláhábádu, na hinduistický festival Kumbhaméla v soutoku řek Gangy, Jamuny a dávno již vyschlé Sarasvatí. Už to málo, co jsem se o této události – prý vůbec největší duchovní akci na světě – dočetl, mě naprosto fascinovalo. Ve hře jsou démoni, bohové, dokonce „stloukání oceánu vesmíru za účelem získání nektaru nesmrtelnosti“… Co způsobilo, že ses rozhodl právě pro takovouhle cestu? A co způsobila ta cesta s tebou?

Iláhábád je jen jedním ze čtyř měst, kde se Kumbh s různou pravidelností koná, dalšími jsou Násik, Haridwar a Udždžain. Kumbh je především festivalem lidství, neobyčejné lidskosti současně s materialismem všude a okolo všeho. Tak mě to napadalo v průběhu těch pěti nocí a dní v zemi, kde každý člověk má svého boha a kde smrt je dobrou příležitostí se, pokud to život člověku dovolí, už nevracet. Název Kumbhaméla vznikl spojením dvou sanskrtských slov kumbha a méla –„džbán“ a „setkání“. Vlastně to byl současný středověk, který mě tam nasměroval. Tenhle důvod podmiňoval vše, co to pak způsobilo. Život v pohybu a u ohně, na to jsem se těšil. Pohyb národů a jazyků směrem do tábora asi o třinácti kilometrech čtverečních, na soutoku tří řek, z nichž Sarasvatí je modrá jako podzemní nebe a je neviditelná. Těšil jsem se na barvy po stranách ulic, na to pohodlné bezdomoví, které je v Indii stále nepohodlné, chceš-li nemít peníze. Byly to rozmanité důvody: důvody bělocha, bezdomovce, básníka i turisty. Jedna rozpracovaná báseň před dokončením, lidé, Ganga… A jogíni básníka Górakhnátha: protože se mnou nemohla jet má kamarádka indoložka, která mi o nich vyprávěla, začal jsem několik měsíců před odjezdem cvičit svoji mysl prostřednictvím dechu a těla, abych tak zvýšil šanci se s nimi potkat. Na této slavnosti se totiž během pěti týdnů pohybuje něco okolo šedesáti miliónů lidí, a jelikož jsem neměl jejich adresu, jel jsem je hledat a najít vybaven jen několika klíčovými slovy. Jak jsem později zjistil, obývají malý velký stan mimo stanoviště a ohrady. Vše uvnitř totiž spláchne po konci slavnosti Ganga z povrchu země. A co to se mnou zpětně udělalo? Nic zvláštního: potkal jsem je a bydlel s nimi. Vzhledem k událostem, které se předtím seběhly a o kterých nebudu vyprávět, jsem zjistil, že reflexi v jistém smyslu vlastně nepotřebuji, že postačí lidé a dopředu zaměřená paměť. Poděkoval jsem příteli i okolnostem za život. Pořád mám rád přírodu, umělost a přirozenost. Stále mě zajímá řízený chaos. Pořád mám rád lásku. Přišel jsem pravda o další zub, ale uzdravují se mi nervy. Vrátil se mi pocit obyčejného štěstí z toho, že si nepatřím.

Jsi vyškolený v psychoterapii, kterážto disciplína k reflexi ve smyslu sebepochopení vede, nebo aspoň vést může. Proto mě tvé zjištění, že reflexi vlastně nepotřebuješ, ponouká hned ke dvěma otázkám. Propojuje se ti nějak cesta básníka s cestou terapeuta, nebo si navzájem nemají co dát? Měl by básník rozumět sám sobě, nebo je úrodnější černozemí pro jeho tvorbu, když má v sobě napětí, konflikty a chaos?

Reflexe je podle mě ve skutečnosti poezii přímo vzdálená. Ohlédnutí se je v rozporu s tím základním, co poezii nese napříč časem. Přirozeně je čas subjektivně různě dlouhý nebo krátký. Otázka tradice a její současnosti, to je myslím jediná skutečně důležitá otázka, vše ostatní je podružné. Nevím, zda by měl básník rozumět. Měl by vědět. Je to předpokladem jisté intenzity poznání. Nemusí to být nutně poznání sebe samého, to patří k té podružnosti. Spíš než rozumět by měl milovat. A co „by měl“ – nejspíš by neměl nic. Myslím si, že modální slovesa jsou hybridem poezie, svobody i hudby, života. Ve své profesi ano, využívám reflexe. Přijde mi, že má kladný náboj, že je vlastně spodním povrchem. A zdali si ty dvě cesty něco dávají? Myslím, že ani dávají, ani nedávají. Mně se jednoduše nevylučují. Jde o to, jak pomalu nebo rychle lze ztrácet čas, podle mého jde o zaměření paměti a současně o zaměření její budoucnosti. I rozmanitost je v jistém okamžiku stejná, jako i příbuzná, živá i mrtvá. Obecné i konkrétní; ano, jde o propojení se. Cesta míří vždycky oběma směry.

Tak toho využijme a vydejme se po ní ještě jednou do Indie. Jel jsi tam, maje rozepsané básnické pásmo. Pomohly ti „džbán“ a „setkání“, abys je dopsal? Psal jsi i tam, nebo až po návratu?

Obsahem cesty nebyla jen Kumbhaméla. V jednom hotýlku jsem uzmul, ukradl Camusova Cizince. Vím, neměl jsem. Nicméně některé postřehy, verše, poznámky jsem psal krátce do něj. Byla to taková drobná metafyzika viny a trestu. Šedivá trocha života, krátké pauzy a krátké věty. Nic tíživého. Paměť podle mě nebývá tíživá. Tíživé bývají její příběhy a Cizinec takový právě není. Papír prostě někdy váží víc než život, to znamená téměř nic. V Indii jsem psal hlavně před spaním pomocí jistého cvičení do paměti a spánku. Jiný papír než tu ukradenou knihu jsem stejně neměl. K tomu, co jsem napsal tam, to stačilo. Před cestou jsem se rozhodl, že psát budu až po návratu.

Připravil Milan Ohnisko. Celý rozhovor si lze přečíst v Tvaru č. 13/2013