editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru, 

říkali jsme si s Jakubem Řehákem – a není to tak dávno –, že by bylo dobré udělat rozhovor se Zdeňkem Rotreklem. Už se tak nestane, protože 9. června 2013 tento básník zemřel. Ze všech básníků, které zdobil či zdobí poněkud diskutabilní přívlastek katolický, jsem měl Zdeňka Rotrekla nejradši. Vzrušovala mě jeho vizionářská obraznost, fascinovaly mě jeho formální výboje, byla mi sympatická nezabydlenost v oblasti poetiky. Navíc tento básník, vězněný mnoho let za minulého režimu, celou osobností připomínal, že básník není jen lovcem motýlů nebo sběračem perliček – že jeho dílo a život musí nutně usilovat i o integritu mravní. Což zní strašně vážně – a vážné to taky je.

A protože smrt má žel letos žně, musím ještě zmínit rockového šansoniéra a vůdčí postavu kultovní skupiny Psí vojáci – Filipa Topola, který nečekaně Léthé také překročil.

Coby věřící člověk vnímám smrt v intencích pohybu, metamorfózy, nesnadné cesty… V tomto čísle Tvaru se věnujeme přemisťování méně dramatického rázu – cestování po okrsku zemském. Z naší ankety, kterou jsme uspořádali mezi básníky a prozaiky, ovšem vyplývá, že cestování má v sobě jakousi znejišťující metafyziku. Já osobně cestování k tvorbě i životu nutně potřebuji, rozdělený odmala mezi dvě země, necítím se ani v jedné plně usazený a poslední dobou přímo nutkavě cítím potřebu další prostorové přeměny.

Velké cestě je mj. věnovaný i centrální rozhovor tohoto čísla s básníkem Petrem Řehákem, jenž v první části líčí svým paradoxním jazykem setkání se zázračnou matkou Indií. A je to i tento rozhovor, který mě nutí tematizovat jisté napětí. Petr Řehák je členem skupiny Fantasía, podobně jako já. Je mi také mnoho let nesmírně blízkým přítelem. Navíc v rozhovoru ve výčtu básnířek a básníků, kteří ho oslovují, jmenuje i další členku naší redakce. A nadto v rámci stránky věnované Večeru Tvaru otiskujeme v tomto vydání i báseň Kamila Boušky, dalšího mého básnícího kolegy. Jistě, pro ty, kdo nenávidí Tvar, to bude jen další důkaz, že toto periodikum je hnízdem neřesti, lotrovskou peleší, kamarádíčkovskou norou… Z mnoha mediálních zkušeností, kterými jsem za poslední dobu obdařen, vím, že bránit se jakkoli je vlastně marné. Nicméně těžko lze zakrýt, že i my, kdo Tvar připravujeme, máme své literární životy, respektive jsme jako tvůrci spjatí s dalšími tvůrci. Připravit proto čtenáře o zajímavý rozhovor nebo dobré básně a eseje by mi přišlo poněkud nejapné, zvláště při celkovém rozkročení Tvaru.

Tímto záměrně rozšířeným číslem se s Vámi na dva měsíce loučím s přáním krásného léta. A budou-li si to nebeské větry přát, opět se shledáme na podzim, a možná i v nové podobě…

Adam Borzič