Zanechat stopu

Když se před časem o významu jeho díla vyslovil Martin C. Putna zdánlivě dehonestujícím způsobem, měl v jistém ohledu pravdu. Řekl totiž, že skutečným dílem Zdeňka Rotrekla je jeho život. Básník, prozaik, publicista a literární historik, dlouholetý vězeň českého stalinismu a bojovník proti hnědé i rudé totalitě Zdeněk Rotrekl se narodil 1. října 1920 do hluboce věřící středostavovské rodiny s činným vztahem k domácí nobilitě a (středo)evropským kulturním tradicím – v městě Brně, tehdy pořád ještě předměstí Vídně a městě tří národů a kultur (české, německé a židovské) stýkajících se a potýkajících zatím bez krvavých rituálů.

Smrt otce (obchodníka se zahradnickými potřebami) nutí sotva třináctiletého budoucího autora stát se osobností, prokázat odolnost a pevnou vůli, širokodechá kulturní atmosféra sklonku předválečné republiky přivádí jej do kontaktu s lidmi a institucemi, k nimž se po celý život bude vracet jako ke svým orientačním bodům: František Halas, Václav Černý, katolický okruh kolem Akordu aj. Ovlivněn tehdejšími generačními diskusemi, aniž do nich zatím vstupuje, vydává Zdeněk Rotrekl svůj knižní debut ve věku dvacíti let za časů už protektorátních. Čteme-li v Kyvadle duše verše jako „Vymřelá pokolení plují pokojem / a světélkují občas“ nebo „V tom snu viděl jsem zpět / za sebe a v zrcadle / a před sebe stíhaje paprsek / do neproniknutelna“, máme tu celého Rotrekla s jeho odmítnutím zdobné, klišéovité, prvoplánově líbivé lyriky, básníka syntéz uměleckých a duchovních, jimiž přemosťuje rozpory světa i trhliny věcí s nadhledem katolického křesťana. Širšího kritického ohlasu dočkává se však až v roce 1944 vycházející (rilkeovský) Kamenný erb, čerpající látku a sílu k duchovní rezistenci v prostředí šlechtickém: „Mlčí svícen v kámen rtů, / v ústa bojů, / v korouhve.“

Zapojuje-li se na konci druhé světové války do odboje, o to silněji se pak před únorem, během něj i po něm účastní boje proti převzetí politické moci v Československu komunisty: jako vysokoškolský funkcionář na brněnské Masarykově univerzitě (vyloučený na jaře 1948 ze studií; ta smí dokončit až v letech šedesátých), jako kulturní publicista a také jako spisovatel se ocitá v první vlně vyloučených ze Syndikátu spisovatelů. Také dnes může zníti aktuálně kritika poválečných excesů či pokusů o glajchšaltování kultury (pod heslem buď fašismus, nebo socialismus), rovněž však výzva k nepředsudečnému pohledu na literární dílo a jeho kvality umělecké. Z vlastní básníkovy tvorby vynikají tehdy ještě ineditní Děje, blízké Vokolkovu Národu na dlažbě − a především prorockým opusům Zahradníčkovým (La Saletta, Znamení moci). Významným edičním počinem je Rotreklem uspořádaný sborník generačně a ideově (jde o autory víceméně křesťanské) spřízněných básníků Velikonoční almanach poezie (1947) – jenž mohl být v dané době vnímán jako manifest, jako výraz odporu k nástupu materia­lismu až příliš vulgárního. Za tyto své aktivity, ale také za vedení protikomunistické odbojové skupiny (prostředkující potřebným útěk za hranice) byl Rotrekl 17. listopadu 1949 (komunisté mají věru smysl pro hodně černý humor!) odsouzen k trestu smrti, jenž mu byl změněn na doživotní žalář. Z vězení, jež se mu stalo látkovým zdrojem nejen pro básnickou sbírku Malachit (jeden z nejsilnějších uměleckých obrazů lidské existence až na dno obnažené stalinskými koncentráky), leč také pro pozdější a jaksi na etapy vznikající (ostatně Rotreklův jediný) román Světlo přichází potmě, se s podlomeným zdravím, ale i se zkušeností kontaktu s naší opoziční elitou vrací v květnu 1962 (tři měsíce po matčině smrti; účast na jejím pohřbu mu není povolena).

Do české kultury se činně navrátil až na samém konci let šedesátých, kdy smí mj. publikovat v brněnské mutaci Lidové demokracie, navazuje spolupráci s brněnským rozhlasovým studiem a stává se redaktorem lidoveckého věstníku Obroda, jejž se mu (než je zrušen tzv. normalizací) podaří přeměnit v kulturní revue výrazně nemarxistické orientace. Sám v té době připravuje k vydání sbírku Hovory s mateřídouškou, syntetizující halasovskou a surreálnou inspiraci. Své další oficiálně vydané knihy se však dočká teprve po Listopadu. Přestože měl v té době být vlastně odsouzen k mlčení a umlčení, stávají se sedmdesátá a osmdesátá léta pro Zdeňka Rotrekla dobou nebývalé občanské a kulturní aktivity: účastní se rozličných kulturních počinů doma i v cizině, podílí se na samizdatovém zpřítomnění díla svých generačních souputníků, jeho vlastní tvorba sahá od esejistiky zacílené mj. k jednomu z jeho utkvělých témat (Barokní fenomén v současnosti) a textů (literárně) historických (Skrytá tvář české literatury) přes prózu a rozhlasové drama až k poezii. Spolu se znalcem Rotreklova díla Jaroslavem Medem můžeme o našem autorovi hovořit jako o velkém syntetiku – spojujícím a scelujícím často zdánlivě protichůdné podněty, jimiž mu jsou baroko, romantismus máchovský a najmě erbenovský, Valéryho i Palivcova čistá poezie, Rilke i Halas, surrealismus a úsilí Skupiny 42, antika i židovství, křesťanství ve všech jeho vrstvách a dějinných proměnách.

A po listopadu 1989 smí konečně jako stavitel mostů býti šířeji poznán a hodnocen. Čímž myslím jak vlastní Rotreklovy aktivity (rozhlas, televize, revue Akord či Střední Evropa/Proglas), do nichž počítám jeho občanskou angažovanost při budování obrozené společnosti. Nesmím zapomenouti ani na – konečně! – spravedlivé ocenění Rotreklova díla, a to nikoliv jenom toho literárního (Cenou Jana Zahradníčka, Cenou Jaroslava Seiferta, Státní cenou za literaturu). Přestože šířeji kriticky reflektována, přestože čtenářsky dostupná, přestože vydávána také v zahraničí, je literatura pouze jedním z výhonků díla životního. Jako vůbec první získává v roce 1993 Řád sv. Cyrila a Metoděje „za básnické dílo a svědectví křesťanské statečnosti“. V roce 1995 mu Václav Havel uděluje Řád T. G. Masaryka „za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva“. Přes pokročilý věk zůstává Zdeněk Rotrekl také na počátku nového tisíciletí činorodým a tvůrčím: výrazně se podílí především na přípravě svých Spisů. Korunovány měly být dvěma rozsáhlými svazky pamětí Hnízda ze stromu, který odchází. Pamětí mnohovrstevných a nadaných básnickou obrazností; jak jsme vytušili z nečetných zatím ukázek. A právě od práce nad nimi odvádí jej dlouhá a těžká nemoc 9. 6. 2013 do onoho druhého a, jak věříme, lepšího a pravého domova.

Zdají-li se nám jeho cesta, život a tvorba nesnadnými, možná nám klíčem k pochopení (kéž také k následování!) mohou býti slova, jež kdysi, ještě na konci totality, Zdeněk Rotrekl adresoval O. Filipovi: „Obyčejný, normální kameník den co den vystupoval až nahoru na špici věže, sám víte, jak je vysoká, a tesal tam skulptury. Při setmění slézal. Trvalo to léta. Synové a vnuci ho sledovali. Připletl se mezi ně jeden stárnoucí pozorovatel a ptá se ho: Prosím vás, vždyť zezdola není vidět, co tam děláte. A on odpověděl: Ale Bůh to vidí. − To je v podstatě můj příběh.“

Ivo Harák