Kateřina Piorecká: O paměti míst

Na stránkách realitní kanceláře se objevila vila za 49 000 000 Kč. Tentokrát nebyla tajena přesná adresa, jak to u exkluzivních nabídek bývá; není ani tajemstvím, kdo nemovitost prodává. Vila na dobré adrese patřila Karlu Čapkovi. A pět let poté, co v roce 2008 vypršela autorská práva, příbuzní jeho ženy Olgy Scheinpflugové zjistili, že je péče o „rodinné stříbro“, vilu i odkaz slavného prastrýce velkou přítěží. U sousedů tyto problémy neřeší – na výtvarná díla se vztahují jiná pravidla a odkaz Josefa Čapka do výprodeje nemusí.

Procházíme-li kolem domu, zjišťujeme, že někdejší rezidenční čtvrť na periferii Prahy (ano, Karel Čapek vzpomínal, jak s bratrem do redakce Lidových novin jezdil tramvají na konečnou) přestává být útočištěm spokojeného rodinného života. U každého vchodu vedle jména u zvonku jsou naleštěné tabulky firem, které zde mají své kanceláře. Dobrá dopravní dostupnost, klidné prostředí, zeleň, prestižní adresa. A není těžké ji získat. Stačí si hned vedle dvojvily bratří Čapků pronajmout pracovní místo ve sdílené kanceláři (s hlídáním dětí v ceně).

Domy, jež vznikaly s jasně daným účelem, jej časem mohou ztrácet. Na tom není nic divného. Důvodem nemusí být jejich nemodernost či ztráta funkčnosti, někdy to může být třeba i to, že lokalita pozbude svého někdejšího významu. Záleží na tom, zda daná stavba najde účel nový, který v očích i těch největších pragmatiků zdůvodní její existenci. Zrušené tiskárny uprostřed měst se mění v nákupní centra, z továren na někdejších periferiích se stávají lofty, ve šťastných městech se technologicky nevyhovující elektrárny či nádraží, k nimž už koleje nevedou, mění na umělecké galerie. (Mimochodem, co čeká Nákladové nádraží na Žižkově nebo nádraží Praha-Bubny?)

„Tradice je udržování starých řádů, protože jsou staré. Přežitek je udržování starých řádů, ačkoli jsou staré,“ psal Karel Čapek v roce 1924. Hledání nového smyslu starých věcí by mělo přirozeně předcházet rozhodnutí o demolici, mělo by zabránit destrukci – vymazání dané věci ze světa i paměti. Nicméně Čapek přiznával, že staré věci nemá rád: „Nebo přesněji řečeno, mám neobyčejně rád některé staré věci; ale ne proto, že jsou staré, nýbrž proto, že vůbec nejsou staré. […] To je to, co jsem chtěl říci: slušelo by nám víc lásky k minulosti a starým věcem, protože v nich je zasuta spousta přímo fantastické mladosti.“ („O tradici“ [1924], in: O věcech obecných čili Zóon politikon, 1932)

Je s podivem, že v naší společnosti ztrácejí smysl i rodinné vily. Ale kdo by odolal – když i vlastní ložnice může dobře vydělávat. Některé domy tak nacházejí nový účel docela lehce. Místo salonu kancelář notáře, místo kuchyně kosmetický salon... V tuto chvíli jej musí najít i vila Karla Čapka. V hlavním zpravodajském pořadu veřejnoprávní televize (30. 5. 2013) zaníceně mluvila ředitelka Muzea bratří Čapků v Malých Svatoňovicích o tom, že když do vily vejdete, ocitnete se v jiném čase. Na stole rozložené papíry, ořezané tužky, jako by se Karel Čapek měl ve chvilce vrátit. Vše zůstalo „in situ“, s úctou, ovšem bez okázalé piety. Vila nebyla zcela uzavřena veřejnosti. Můžu to potvrdit. Karel Scheinpflug ml. totiž obezřetně, ale rád zavedl upřímné zájemce včetně studentů po schodišti lemovaném fotografiemi Pudlinky a Dášeňky s Iris do podkrovní Čapkovy pracovny i pánského salonu, kde v pohodlných klubovkách pod obrazy Tvrdošíjných sedávali Pátečníci. Vila tak zůstávala unikátním prostorem, místem paměti, které promlouvá bez toho, aniž by bylo zastavěno panely s výklady a zavaleno didaktickými příručkami a turistickými tiskovinami. Dům se zcela přirozeně stal lokací filmu Člověk proti zkáze (režie Štěpán Skalský, 1989) a řady televizních dokumentů.

„Od nějaké doby si vášnivě vážíme své kultury,“ připomínal v roce 1920 Karel Čapek, „ale naprosto se neukazuje, že bychom si nějak vášnivěji vážili básniček nebo myšlenek, že bychom se k nim nedočkavěji tlačili a vroucně se jimi potěšili... A tu mi odpovídá hlas veliký: Jakže! učinili jsme málo pro básničky a myšlenky? Nuže, podáme spěšnou rezoluci: Budiž neprodleně založena 1. vysoká škola pro básničky a myšlenky; 2. ústav pro sbírání a uchovávání básniček a myšlenek; 3. ministerská anketa o básničkách a myšlenkách; 4. – co ještě?“ („Kultura“, in: Kritika slov, 1920) Z rodných chaloupek českých spisovatelů se od obrozenských dob stávají muzea a památníky. Je to tradice. Vážná a zkost­natělá. Díky tomu, že si naši předkové vášnivě vážili kultury, můžeme nyní navštívit Muzeum bratří Čapků v Malých Svatoňovicích i Památník Karla Čapka na Strži u Dobříše. A – co ještě?

Také o získání poloviny pražské dvojvily patřící kdysi Karlu Čapkovi intenzivně jednají paměťové instituce, do jejichž kompetence spadá péče o Čapkův odkaz (vedle zmíněných: Památník národního písemnictví, Národní knihovna či Společnost bratří Čapků). Stranou nestojí Ministerstvo kultury ani město Praha. V médiích vystupují představitelé vládních i opozičních stran a vyslovují se, zda za státní peníze „objekt“ koupit, či nekoupit. Ve vzduchu visí otázka: Je stát schopen se o takové místo postarat? I ministr financí soudí, že by se soukromý vlastník o vilu postaral lépe než stát – bez toho, aniž by byl vázán jakýmkoli veřejným zájmem. Za diskusí v médiích i díky způsobu zveřejnění této kauzy zaznívá: Koho vlastně ještě zajímá Karel Čapek?

V této otázce se neskrývá „pouze“ problém, jak získat finanční prostředky na koupi vily a na její každodenní provoz. Zahrnuje v sobě i otazník nad potřebností a smyslem míst paměti, a tedy i nad podobou stávajících literárních muzeí. Psaní totiž není samo o sobě činností nijak atraktivní a pro každého, kdo prošel školní docházkou, by nemělo být překvapením, že stačí stůl, židle, papír, tužka nebo nějaký ten psací stroj – jedno jestli analogový, či digitální. Vzniká tedy předpoklad, že každé literární muzeum nutně ukazuje téměř shodné exponáty. Psaní je povolání jako každé jiné, přesto je obtížné nahlédnout jeho jedinečnost a potřebnost. Co je na spisovatelské práci zajímavého? „Nyní i já mám své řemeslo a dělám je po celý boží den,“ podotkl v roce 1925 Karel Čapek. „Ale i kdybych si s ním sedl na zápraží, myslím, že by se nezastavil kluk a nedíval by se mi do prstů – stoje na jedné bosé noze a druhou si hladě lýtko – aby viděl, jak se dělá spisování. Neříkám, že je to špatné a neužitečné řemeslo; ale není to už ta přepěkná podívaná, a hmota, se kterou pracuji, je taková divná, ani ji vidět není; ale chtěl bych, aby v ní bylo všechno, co jsem kdy viděl, hlaholné kování kovářovo a barvy zpívajícího malíře, trpělivost krejčího a opatrný úder kameníkův, čilost pekařova, pokora chudých a všechna brunátná síla a dovednost, kterou velcí lidé vkládali do své práce před užaslýma a okouzlenýma očima dítěte.“ („O literatuře“, in: O nejbližších věcech, 1925)

Úžas, okouzlení i další city a pocity jsou jedním z motivů, proč otevíráme knihu. Touha prožít jiný příběh, nahlédnout jinou emoci, dozvědět se víc. Jsou knihy, které nejen čteme, ale do jejichž světa chceme sami vstoupit. A nestačí nám k tomu filmové adaptace. V touze zahlédnout idylu jezdíme do Babiččina údolí a verše Máchova Máje zapadlé v paměti lovíme romanticky na Jarmilině skále nad Máchovým jezerem. Skalní příznivci a školní výpravy pak navštíví i literární muzeum. A nevadí, že daná místa s literární fikcí či s biografií autora souvisí jen volně: Na Starém Bělidle Barunka Panklová s Magdalénou Novotnou nebydlely, Máchovo jezero dějištěm Máje vůbec být nemusí, Muzeum Boženy Němcové v České Skalici je umístěno v bývalém hostinci a klášteře voršilek a expozici školy z dob Barunky Panklové umístilo do bývalého bytu učitele, bývalý špitál v Doksech, v němž sídlí Památník Karla Hynka Máchy, básník neměl důvod navštívit...

Vila Karla Čapka v někdejší Úzké ulici v části Vinohrad, které se říkalo Ve Stromkách, se může stát výjimečným literárním muzeem. Nabízí totiž něco víc. Genius loci. V jejím případě je to doslova onen bůžek střežící místo. Hlídá paměť lidí, kteří tu žili a psali, lidí, kteří se tu setkávali. Čapkova vila se může lehce stát literárním domem, který bude sloužit jako muzeum i badatelna. Je natolik prostorný, že by mohl poskytnout útulek pro stipendijní pobyty umělců, sídlit by tu mohl PEN klub, nebo by mohl sloužit pravidelným čtením a literárním pořadům. Otázkou zůstává financování jeho provozu. Takto si totiž na sebe nevydělá. Velký nápis FOR SALE by měl vyvolat nejen vlnu emocí, ale především diskusi o tom, co je pro nás drahé a co nám stojí za investici – pravidelnou a trvalou. A také o tom, kdo a jakým způsobem nám to, co považujeme za nezcizitelné, pomůže chránit. Stát a jeho příspěvkové organizace? Město? Zájmové či profesní spolky? Nadace? Mecenáši? Dobročinné sbírky? „– Nic, už nic; dost jsi pracoval, dost jsi se nastaral, ó, významný činiteli. Jdi nyní na procházku, mávej rukama, nemysli chvilku na kulturní úkoly; a tu se ti snad přihodí, že cestou uvidíš básničku; myšlenku; květ.“ (Karel Čapek: „Kultura“, in: Kritika slov, 1920)