Ohnisko

Třinácté Ohnisko je třeba zapít. Alkohol radši ne, tak pozvedám číš plnou čerstvého vzduchu. V Praze se kromě jipek a ár nachází forikzámpl na Petříně. V růžové zahradě plné rusky švitořící mládeže. A kde je Čína, ptám se? Kde Korejci? Amíci? Inuité? Kacíři? Kde Linhart a Šanda, kluci ze Stínadel?! Prý v jinak beznadějně vyprodaných letech sedadlo č. 13 zůstává prázdné. Tomu se však neušklíbám: že spadne právě ono, zatímco ostatní sedadla letí si v poklidu dál, se děje často. Je za tím Mossad a arcizednáři z KGB. Že mě ten kyslík nějak vzal… co jsem to… jo, už to mám. Člověk člověku v oku sem, epicentrem trýzně i vláhy, tancem v kožešině kancelářské krysy. Krteček nosí tričko s obrázkem Krtečka, hele! Tři náct… utři nás…  ne, jinak: tři nácci… tři nácci a dvě náckyně… vydali se do Kdyně. / A když byli v Kdyni, / oddali se svini. / Oni svini, ona jim, / co bylo dál, zatajím. Říká Rohlíček Khónovi… ne… Přijde paní k lékaři a… taky ne… Přijde Ruska ke gynekologovi a říká: „Pažálujsta, musíte mně pomoct, to se nedá vydržet, ten můj manžel je jak pes!“ A doktor: „Jó, to to má tak rád, ha ha ha?“ A vona: „Ne, to mu tak smrdí kožich.“ Pane jo, to jsem se ale zhulil… S Adamem Borzičů jsme nacpali do fajky všechno, co bylo ve skartovačce nevyžádaných rukopisů, pročež A. nyní vypadá jako Lao-c’etung, zatímco já taky. Uf. Tak hezké prázdniny, čtenářstvo drahé!

Milan Ohnisko