editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

v jedenáctém čísle naleznete mimo jiné rozhovor s literárním a výtvarným kritikem Radimem Kopáčem. Málokterá postava vyvolala na literární scéně tolik kontroverzí a odporu. Přiznám se bez mučení vám i panu Kopáčovi, že také mně je jeho způsob myšlení cizí. A jakkoli v aktuálním čísle působí smířlivěji, přece neváhá doporučit angažovaným básníkům návštěvu Severní Koreje (čemuž někteří zřejmě žel zatleskají, Kopáč by se ale pro změnu mohl podívat někam do slumu) a konceptuální literaturu označí za provinční a snobskou hračku (proč by měla být provinční, když je živá i mimo náš kontext?). Zkrátka, pověsti „pistolníka“ Kopáč opět částečně dostál. Jsou tomu necelé čtyři roky, co po svém nástupu na Ministerstvo kultury ČR zařadil náš časopis spolu s dalšími periodiky mezi chronické uplakánky a marné případy. A přece nám připadlo zajímavé zeptat se právě tohoto muže, co si vlastně v současnosti myslí a jak se jeho názory na literaturu vyvíjejí... V neposlední řadě jsme ale vedli tento rozhovor proto, že i „stínové“ persony mají v literatuře a životě své místo. Osoba, která na sebe strhává temnou pozornost, nás něčemu učí – něco může osvětlit nám samým. Ostatně podobnou roli „zlého muže“ sehrává pro jistou část literární scény například kritik Karel Piorecký. A za jiné konstelace může takový stín vrhat třeba Petr Král. A pro jiné to mohu být já nebo Roman Kanda. Jindy to může být celé periodikum, jak se to ve větší míře děje takové A2 a občas Tvaru. Jak jsme již mnohokrát prokázali, volíme v našem časopise cesty dialogické, ba dialektické. Někdy si pochopitelně kladu otázku, zda míra otevřenosti, která je Tvaru vlastní, není přehnaná. Zda je ještě jasné, kde vlastně stojíme... Otevřenost je riskantní. A přece přesahovat antinomie a stavět mosty napříč literární kulturou smysl má.

Píši tento editorial v den, kdy začaly volby do evropského parlamentu. Pokládám je letos za velmi podstatné. Mohou napovědět, kam Evropa směřuje. Bude se naše společná unie vyvíjet směrem k humánějšímu a sociálnějšímu modelu, nebo posílí nahnědlé nacionalistické a izolacionistické tendence? Na rozdíl od vás, milí čtenáři, kteří nyní čtete tento editorial již po volbách, mohu zatím jen doufat, že k onomu posílení nedojde. Ovšem i kdyby krajní pravice v evropském parlamentu své hlasy rozmnožila, spor o evropskou budoucnost tím zatím – díkybohu – nekončí. Zní to jako fráze, ale osud svého kontinentu máme stále alespoň částečně v rukou i my.

Přeji vám inspirativní čtení

Adam Borzič