editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

ve dvanáctém čísle naleznete mimo jiné rozhovor s pozoruhodným básníkem Martinem Pochem, který byl letos nominován na Cenu Jiřího Ortena, na niž byli v tomto ročníku navrženi hned tři básnící (spolu s Pochem Jonáš Zbořil a Ondřej Hanus, který cenu obdržel). I v souvislosti s tímto oceněním se mluví o vzestupu dnešní české poezie. O jejím sebevědomí, kvalitě i pomalu se zvyšujícím zájmu čtenářů. Je to jen efemérní chiméra, nebo je na tom naše básnictví opravdu tak dobře? Čas teprve ukáže…

Právě v době, kdy se Ortenova cena udělovala, jsem pobýval v Bukurešti na festivalu, kde jsem vystupoval po boku básníků a básnířek z několika evropských zemí a hojně zastoupených místních autorů. Vybočení za hranice místa i všednosti umožňuje jinou perspektivu. V Rumunsku se zdá, že se poezie těší relativně silné podpoře státu a má své místo na univerzitách. S organizátorem festivalu, vynikajícím básníkem Cosminem Pertou, jsme si hned prvního dne padli do oka – a tak mi prozradil, že už dva roky nepíše, protože má vážné pochybnosti nejen o vlastním básnickém hlasu, ale i o dnešních cestách poezie jako takové. Cosmin hledá. Klade si otázky. Znepokojivě hluboké. Zamiloval jsem si ho. Samotný festival ve mně také zasel nejednu pochybnost. Festivaly, granty, stipendia – nic z toho není špatné samo o sobě, ale měl jsem v Bukurešti dojem, že skvělý literární provoz může maskovat nepřítomnost autentického zájmu o poezii mimo vybranou básnickou společnost (a místy jsem měl podezření, že část autorů se vlastně zajímá výhradně o poezii vlastní). Jako by už ani nebyla jiná možnost – beztak nás nikdo neslyší –, jako by se místy vytrácel smysl. Ne, nezanevřel jsem na festivaly ani na evropské básníky, jen z vnitřní průrvy vyvřely otázky: Kde je vlastně dnes místo poezie? Lze vůbec tvořit poezii v atmosféře sice kultivovaného, ale přeci jen ghetta? Jaký je dnes její smysl? Existuje sféra, která přesahuje hranice sebevyjádření? Jak ji dnes tvořit – pravdivě – s ohledem na čas i věčnost?

Když jsem si v Bukurešti vybavil naši českou básnickou scénu, alespoň část mých úzkostí povolila. Přes všechny antinomie, napětí, občasné paranoie je naše básnická komunita živá, tvořivá a myslím, že i lidsky srdečná. Pokud by byla pravda, že poezie sice stále ještě nesměle, ale přeci jen proráží krunýř své uzavřenosti, byla by to dobrá zpráva pro svět i pro básníky. Ani zvýšený zájem o poezii, ani živá atmosféra nicméně nezbavují žádného básníka nutnosti naléhavě se ptát po smyslu tvorby a jejím vztahu ke skutečnosti…

Přeji vám plodný červen!
 

Adam Borzič