Josef Kainar: Dítě začíná vidět

Věci se mění ve vývrtky,
věci se mění v chapadla,
věci se mění ve vojáky s bodly.
Všechno se spiklo proti nemluvňátku.
Už jenom uvidět.

Chviličku, chvilku, než mu v očích
vybuchnou oba kaštánky,
kuchyňským světlem špatně naříznuté.
Na holých stěnách perlí pára z hrnců.
Ty budeš plakávat.

Víš, co si první uvědomíš?
Bolesti v řádu nejmenší.
Nůžky na krájení drůbeže.
Ještě se na ně díváš jako ze sna,
ony však jsou, už jsou.

Ručičky hodin, černé ručky.
Až ty se budeš loučiti
s mlčící ženou v černých rukavičkách,
s altovým chodem netečného srdce,
které se nezrychlí...

Pro dnešek lesklé maličkosti,
nazítří hrozby z komína,
a pozítří už slunce za utěrkou
bude ti chodit po tvé jemné pleti
jako zažloutlý brouk.

Po brouku přijde pára koní,
za koňmi kočár, samota.
Zvyknou si, zvyknou, používat si tě,
děťátko, cesto s právem veřejnosti
i všeho skrytého.

Zatím se dívej: bílá stěna.

Na stěně visí smetáček.

Smetáček klopí měkké brvy.

U nohy stolu závěj v malém,
hromádka smetí
navrstvená.

Neboj se. Ráno dojde na ni.
Se stěny sejmou smetáček,
a dají se do zametání.

Co vývrtky, co chapadla,
zubatá kola otáčecí!

Ty budeš jednou zameten
jakousi malou, hebkou
Věcí.

(Osudy, 1947)