Vladimír Nárožník: Slunce se plazí

Slunce se plazí po tvé křehké ruce,
opatrně se rozlévá v tvé zvědavosti. 

Mlč. Nikdo neví, že jsi ve mně
celá. Mlč. Nedýchej. Nikdo
neví, co sladkého svačím, šťávu jednoty,
legie temnot, amazonky pláče. 

Vlekou se vozy bičované odpolednem
a můj mezi nimi, opačným směrem,
na pečlivé uzdě tvých prstů. 

Tvé ruce a moje ruce se podávají,
uvolňujíce stisky, póly ve střehu
a skráně a boky. 

A mlč také ty, přicházející soumraku,
a spokoj se s tím, že se potají budeš smát tokání kohoutů,
nadutých, vyhřezlých jako česnek,
nadutě pořezaných žádostí,
touze blankytných vdov.
Takže se raduj, osiřelý, vypij svou číši deště
v kterémkoli výčepu na kterémkoli rohu.

(Básně, 2003)