Vítězslav Pospíšil: Obecní Lojzka

Pohlouplá u nás Lojzka –
z čár nesvlečená bída,
jak boží hmyz a býlí
obtížný sirot´, hlídá
v pastoušce tučné býky –
zná vůli nezlidštěnou,
jen pohlavky a křiky. 

Tam v koutě toho chléva
na otepích a seně
má domov s dobytčaty
a přespává i denně –
sní v plachém zasnění
o zčlověčené duši,
tak řídké k nalezení. 

Těm býkům mrvu kydá,
chlast v putnách snáší, píci –
pak číslo za číslem
bázlivě po vesnici,
jak dny se střídají
zlý u dveří hlad sytí
vším, co kde podají – – – 

Vidíte její osud,
hloupé té siroty – ?
tělo i duše civí
z hladu a nahoty.
Hrdlička ta, již vlastní
nad chlévem ve kleci,
jediná má ji ráda –
ta duše zvířecí! 

Zlá báchorka to není,
jen celá žití pravda –
je syrová a čeká,
až důvod k činům zavdá,
až hospodář k ní shlédne
by zúrodnil ji setbou –
svět lepší klíčí z práce,
však neurychlí kletbou. 

(Tichý hlas, 1967)