František Taufer: Podjaří

Nehybné stromy čekají na jara úsměv jasný,
v němž kraj se zachvěje jak srdce v porozumění.
Však dosud zámek křišťalný a bezehlasný
ve komnatách svých vězní vodstev úpění. 

Až k branám věčnosti se odvážil tvor časný,
když dumal nad zjevy a větrů šumění
jej kolébalo. A tušil v neklidu, že za sny
se jaro nejčistšími květy odmění. 

Dech úrodný se zrodí z dechu mrtvolného
a všechny líchy přijmou požehnání jeho,
on trávu vyloudí i skalním útesům. 

A člověk, touhy plný v uzardění
se v hořící květ smyslů, krve změní,
a nejsilněji vyroste až vzhůru k nebesům. 

(Trosky, 1910)