editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

šesté číslo našeho obtýdeníku pulsuje tak trochu elektronickými a konceptuálními rytmy. S barvitými impulsy elektronické literatury čítající různé podoby zvukové a digitální poezie, performancí a transmediálních projektů se můžeme seznámit v rozhovoru se slovenskou básnířkou a teoretičkou Zuzanou Husárovou, který připravil Karel Piorecký. Zatímco u nás je tato podoba vázané řeči zatím v plenkách, v Polsku je digitální poezie velmi živá. Proto jsme k tématu přetiskli z magazínu Ha! Art článek Urszuly Pawlické. Jak mě upozornila překladatelka článku Věra Chase, není u nás ještě ani plně ustálená terminologie – čas ukáže, zda se této poezii bude říkat kyberpoezie nebo poezie digitální. A čas také ukáže, jestli se tento druh poezie v Česku uhnízdí trvaleji. Konceptuální formy psaní jsou ovšem pochopitelně staršího data. Na stránkách 7–10 naleznete mimořádnou básnickou skladbu Jiřího Golda „Pásmo zvláštního neklidu“ z let 1969–1970, v níž autor mísí tři druhy textů: koláž z dobového tisku, opsaných nápisů z kasáren a slok latinského hymnu. Jak neklidně v tomto pásmu promlouvá čas – a jak živě!

Rád bych také v Tvaru přivítal novou rubriku: „Slovenský Tvar“ představuje současné slovenské autorky a autory. Její přípravy se laskavě ujal literární kritik Derek Rebro a budete se s ní setkávat přibližně jednou za dva měsíce.

V pravidelné rubrice „Nad knihou“ Svatava Antošová pojednává Žižkovu knihu Násilí. Provokativní esej o strukturálním i revolučním násilí dokonale zapadá do násilné atmosféry, která náš kontinent poslední dobu obklopuje. Básník Max Ščur nás informuje o brutálním fyzickém útoku na ukrajinského angažovaného básníka Serhije Žadana, organizovaném proruskými aktivisty. Existují místa na této planetě, kde být veřejně známým a angažovaným básníkem nezůstane bez trestu. Řízená demokracie à la Putin v praxi... Když jsem si nedávno někde přečetl, že Vladimir Putin rád čte filosofy Berďajeva a Solovjeva, měl jsem z toho zvláštní pocity, protože oba patří mezi mé velké miláčky. Pak jsem si uvědomil, že imperátor ulpěl na těch méně šťastných údobích jejich myslitelského díla. Kdyby se prokousal až k vrcholnému Berďajevovu dílu O svobodě a otroctví člověka, možná by Rusko dnes vypadalo jinak. Nejen kvůli těmto myslitelům osobně odmítám možnou rusofobii. Je velkým dědictvím zmíněného myslitele, že jedinečnost osoby nelze podřídit sebelepšímu či sebehoršímu celku – v kolektivní odpovědnost nevěřím. 

Přeji vám jarní dech!
 

Adam Borzič