editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

nic nicuje, píše Heidegger. Psát o nicotě, myslet nic, je vždy možné jen analogicky. Naprosté nicoty nejsme nikdy schopni. V desátém čísle Tvaru jsme se zaměřili na nicotu z různých perspektiv. Ve filosoficky a teologicky laděném rozhovoru čísla s religionistou Ivanem Štampachem putujeme také po stopách mystiků, kteří Boha vždy chápali spíše jako Nic než jako Něco či Někoho. Toto božské nic je otevřeným prostorem, nemožností absolutno jakkoli zpředmětnit, a tudíž jím manipulovat. Nicota se zjevuje v jícnu naší smrtelnosti (bez jejího naléhavého uvědomění není stejně žádná transcendence možná). I proto jsme do tohoto čísla zařadili studii Zuzany Soběslavské o motivech času a prostoru v díle velkého mistra nicoty Ladislava Klímy. Nicota může být též nicneříkáním, žvatlavým prázdnem – v eseji filosofa Jindřicha Veselého je obhlížen prostor současné poezie z perspektivy tradicionalistického myšlení. Nicotu a prázdnotu nacházíme ve společenském prostoru (není náhoda, že jeden z nejlepších současných filmů, Sorentinova Velká nádhera, je právě pokusem uchopit a esteticky vyjádřit prázdnotu doby). Nejen ve Veselého eseji tak nalézáme motiv Minotaura; bájný netvor se na nás šklebí i z knihy řeckého matematika a ekonoma Yanise Varoufakise, kterou pojednává Svatava Antošová. Ten se domnívá, a není sám, že náš svět – jeho sociální i ekonomické uspořádání – spěje k nicotě. Zánik by ovšem nemusel být jen katastrofou, ale též začátkem nového, opravdového humanismu, řečeno s autorem.

Nicota trvale ohrožuje i literární provoz. Dostatečně to ukázala nedávná debata nad Obcí spisovatelů, která se uskutečnila 22. dubna v pražské galerii Tranzitdisplay. Způsob, jakým členové Obce, kterou mimo jiné zastupoval sexuolog Radim Uzel, odpovídají na kritické dotazy ze strany spisovatelů i kritiků, vyráží dech. Na kultivovaně formulované připomínky spisovatelky Petry Hůlové reagovali v Obci jednoduše tak, že na webových stránkách organizace označili autorku za kýčařku a její dílo za suterén české literatury. Na texty P. Hůlové můžeme mít různé názory. Ovšem aby přední česká prozaička byla posuzována lidmi, kteří de facto přiznávají, že jsou amatéři, kteří sami nikdy nic pořádného nenapsali, kteří neznají dějiny vlastní organizace, kteří si pletou kritiky s básníky a ještě mají tu odvahu se zaklínat Seifertem – to už je opravdu silná káva. Chápu, že čelit silné kritice je nepříjemné. Nicméně Obec spisovatelů svou funkci neplní již dlouhodobě. Souhlasím s názorem kritičky Evy Klíčové, že tahle organizace je myšlenkový a stylistický skanzen, který by mělo chránit UNESCO. Zdá se, že je čas začít organizovat literární život jinak.

Přeji Vám inspirativní zkoumání nicoty
 

Adam Borzič