editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

když jsme připravovali toto číslo a žádali Ivana Štampacha o esej na téma duchovních kořenů demokracie, netušili jsme, že se tak děsivě synchronizujeme s hrůznou událostí. Teror v Paříži otřásl celým světem. Vraždění v redakci Charlie Hebdo bylo útokem nejen na právo na život, ale stejně tak na svobodu slova – na svobodnou společnost. Tato událost probouzí nejrůznější reakce; poukázal bych na dvě nejproblematičtější.

Tou první je islamofobie, která je v posledním roce, v souvislosti s expanzí tzv. Islámského státu, v Evropě na vzestupu. Je zbytečné připomínat, že teroristé nezastupují všechny muslimy a že drtivá většina z nich tento útok odsoudila. Podstatné je, že přesně to po nás tito fanatici chtějí: probudit v nás nenávist vůči muslimům a islámu, a tím ospravedlňovat své zločiny v západním světě, právě tak jako ve světě islámském (nejvíce obětí těchto fanatiků – ať již na Blízkém východě nebo v Africe – je z řad muslimů). Pokud bychom propadli islamofobii, zradili bychom právě ty hodnoty, na něž teroristé útočí. Hodnoty společnosti, která neuznává princip kolektivní viny a je schopna kriticky rozlišovat. Výzvy některých pravicových populistů (u nás např. Tomia Okamury) jdou přímo proti duchu naší kultury. S druhou nepřijatelnou reakcí přicházejí někteří představitelé církví; ve světě papež František (s jehož postoji jinak v drtivé většině případů souzním) a u nás na domácí půdě páter Tomáš Halík. Tyto reakce lze shrnout: vraždění ve jménu náboženství je nepřijatelné, ale svoboda slova má své limity a redakce Charlie Hebdo urážela svými karikaturami náboženské cítění věřících muslimů (a nejen jejich), glorifikace zavražděných karikaturistů je tedy nesprávná. Jistě, znevažování náboženského cítění kohokoli je problematické. Na druhé straně a čistě z teologického hlediska: Bůh ani jeho poslové se žádných karikatur bát nemusejí, ty jsou primárně cíleny na lidské představy. A ty zesměšňovány být mohou, a někdy i musí. Karikování náboženských představ je integrální součástí kultury, která vyrostla z monoteistické tradice a jejího odporu k modlářství. Navíc karikováním islámských motivů (vedle křesťanských, židovských i sekulárních) ukazujeme, že vnímáme islám jako součást vlastní kultury. Coby věřící člověk se domnívám, že vzhledem k fundamentalismu, který znevažuje humanitu a pošpiňuje náboženské tradice, je tento druh kritiky pro náboženství prospěšný. Lidskou důstojnost, jíž se ohání Tomáš Halík, znevažují velmi často samotná náboženství ve svých konzervativních projevech (např. vztahem k ženám či sexuálním menšinám).

Přeji vám nenásilné čtení.

Adam Borzič