editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

letošní třetí číslo našeho obtýdeníku živé literatury je věnováno té belgické frankofonní. Vzniklo díky laskavé podpoře Zastoupení Valonsko-Brusel a jeho přípravy se ujal náš redaktor Michal Škrabal. Belgie stojí kulturou tradičně ve stínu Francie, a přece zvláště její frankofonní část do evropské kultury i literatury mohutně zasáhla. Sám si těžko umím představit svůj pomyslný kánon oblíbených autorů bez jmen, jako jsou Henri Michaux nebo Henry Bauchau.

Belgie je také v jistém smyslu středem Evropy, neboť právě zde sídlí hlavní instituce sjednocené Evropy – Evropské unie. Přiznávám, že jsem zapálený Evropan a evropskou identitu kladu vždy před tu svoji českou (potažmo chorvatskou) národní. Evropa není jen geografickým pojmem – je kulturní sítí, složitou arabeskou regionálních a nacionálních identit, kulturních vzorců, které však při vší své rozdílnosti zakládají společné pohansko-židovsko-křesťanské a sekulárně osvícenské kořeny. Bytí Evropanem je především specifickou kulturní identitou. Jsem hrdý na naši společnou evropskou identitu. Na to, že jsme po historických hrůzách spojených s nacismem i pokusem o komunismus dospěli do stavu, kdy žijeme na kontinentě, kde se usiluje o mír a kde není běžné kohokoli mučit. Kde je naopak běžné, že lidé mají zdravotní pojištění a jejich případný pád do bídy alespoň zčásti zachycuje dosud existující sociální stát. Kde existuje svoboda slova i vyznání a stát nezasahuje do intimního života svých občanů. Současně si nelze nepovšimnout, že Evropa se již delší dobu nachází v těžké krizi, která má sociální, ekonomické, politické, ale právě tak i kulturní rozměry. Je zřejmé, že cosi se evidentně přežilo – jistý druh ekonomicistního vidění světa – na tom se shodují mnozí filosofové i ekonomové či duchovní představitelé jako např. arcibiskup canterburský nebo papež. Právě neoliberalismus se svými doktrínami škrtů a ideologizací dluhu totiž přispívá k prohlubující se sociální nerovnosti, k společenskému napětí a následně k růstu fašizujících sil. O jeho pohrdání kulturou ani nemluvě. I z toho důvodu se bouří velká část Evropy, zvláště ta jižní, která prochází radikální politickou proměnou. Nedávné vítězství řecké radikální levice ve volbách nebo postup obdobně radikálních španělských Podemos chápou naše mainstreamová media (čest výjimkám typu Respekt) jako jakési nové rudé nebezpečí. To je ovšem pitomost, neboť slovy nového řeckého ministra financí Yanise Varoufakise (jeho knize se věnovala Svatava Antošová v Tvaru č. 10/2014) chce Syriza zachránit kapitalismus před sebou samým. (Je mi sympatické, že tento nový ministr ve svém prvním rozhovoru cituje básníka Dylana Thomase.) Program těchto radikálních demokratů je demokratický a reformní. Coby Evropan s jižními kořeny bych si přál, aby onen nový trend z periferie Evropy zasáhl i její bruselský střed a přispěl k obnově našeho kontinentu v duchu demokracie a humanismu.

Přeji vám svěží evropské větry!

Adam Borzič