Rozpolcení až do smrti

Geert van Istendael otevírá svou proslulou knihu Belgický labyrint výčtem věcí, kvůli nimž Belgii miluje, a těch, za které ji nenávidí. Zač milujete a nenávidíte Belgii vy?

V Belgii se žije velice příjemně, i když všechno tu tak jednoduché není. Je to pro mě dost schizofrenní situace: od roku 1969 žiju v zemi, kde se s polovinou lidí nedokážu domluvit, a nejméně tři roky mi trvalo, než jsem porozuměla, jak to tu vlastně funguje. Ostatně mnoha nuancím například v politice nerozumím dodnes, a podle mě ani samotní Belgičané. Ti s jistou dávkou ironie a cynismu, ale také melancholie pochybují dokonce o existenci a budoucnosti své vlasti – a ta nejistota je téměř hmatatelná –, a přitom Belgie existuje už téměř dvě stě let a lidem se tu daří celkem dobře. Osobně velmi lituji, že zde panuje tak absurdní situace: dvě rozdílné kultury a dva jazyky. Žijeme tak trochu, jako bychom se neznali; ani v Bruselu, který je oficiálně dvojjazyčný, spolu obě komunity nehovoří, míjejí se a bohužel mezi nimi stále narůstá nevraživost.

A zač Belgii miluji? Asi to bude znít až surrealisticky, ale nejspíš ze stejných důvodů: jisté tajemství, které si přede mnou podržela, jí v mých očích dodává šarm. Na Belgičanech oceňuji mnoho pozitivních vlastností: jsou to velicí milovníci svobody, nesnášejí násilí či nespravedlivost a jsou velmi pracovití, šetrní, ale zároveň štědří. Také zbožňuju belgické umění: vlámské malíře, architekturu, komiks… A moře – dlouhé procházky po břehu, vítr, šedé nebe, obzor…

Jak vás Belgie přijala? Změnil se od té doby její přístup k imigrantům, je vůči nim vstřícnější, nebo se naopak uzavírá?

Dnes už se situace výrazně proměnila, azyl dostane jen asi 15 % žadatelů, a to jen ti, kteří jsou ve své zemi vystaveni bezprostřednímu ohrožení života. Většina jich pochází z Afriky či Blízkého východu, ze zemí, kde zuří válka. Dříve nás bylo dost uprchlíků z východního bloku, ale také Portugalci, Íránci a příslušníci dalších národů.

Mě Belgie přijala velice přátelsky, bylo mi poskytnuto stipendium, bezplatné jazykové kurzy a mnoho dalších výhod. Díky tomu jsem mohla vystudovat filmovou školu. Film mě zajímal odjakživa, bohužel v Československu bylo vyloučené, abych se mu věnovala – měla jsem špatný kádrový posudek a musela jsem se spokojit s elektrotechnickou průmyslovkou.

Nicméně podle toho, co jsme se dočetli ve vašem životopise, jste se právoplatnou belgickou občankou stala až po dlouhých 18 letech. Proč to trvalo tak dlouho?

Celá ta léta ležel můj svazek s žádostí o občanství na ministerstvu vnitra pod kupou jiných žádostí a na mé četné urgence přicházela vždy stejná odpověď: Musíte čekat. A pak mi jedna kamarádka, pracující tehdy jako asistentka jednoho poslance, řekla: Evi, kup flašku nějaké dobré whisky a bonboniéru, a já to zařídím! Udělala jsem, co mi řekla, a za dva týdny jsem dostala občanství. To se psal rok 1987.

Vida, úplatek! Jak vidno, byrokracie a boj s ní je jev univerzální, s nímž se nepotýkali jen ti na východní straně železné opony. Vnímala jste tenkrát Belgii už jako svou novou vlast?

Ačkoliv jsem tu v té době byla už zcela profesionálně integrovaná, žádný pocit nové vlasti jsem neměla a nemám ho ani dnes – pro mě zůstává zemí mého jazyka a kultury Česko; Belgie mi nicméně pomohla v těžkých životních chvílích, za což jsem jí nesmírně vděčná. Je to můj domov: žije se mi tu dobře a mám zde mnoho přátel. A znalost dvou kultur a dvou jazyků je přece sama o sobě obohacující, ne?

Jaké jste měla před rokem 1989 styky se svou vlastí a rodinou? Byla jste od nich naprosto odstřižená, nebo existovaly kanály, jimiž se k vám z Československa dostávaly informace, knihy apod.?

Styky se omezily vlastně jen na četbu literatury. Četla jsem veškerou knižní produkci vycházející v nakladatelství ’68 Publishers manželů Škvoreckých, u nichž jsem měla předplatné. Pamatuju si, jak pan Škvorecký psával do reklamního oběžníku: Kupte si za cenu láhve Jacka Danielse raději knihu! Četbou jsem si udržovala kontakt s češtinou. Novinky chodily také z pařížského Svědectví, Pavel Tigrid mi dal moji první finanční podporu v říjnu 1968, když jsem bloudila po Paříži a nikoho jsem neznala, a byl to vlastně on, kdo mě nasměroval do Belgie, kam jsem přijela v únoru 1969.

Se samotným Československem jsem žádné kontakty neměla, dopisy a balíčky z domova byly cenzurovány nebo se ztrácely. Osobní návštěvy byly vyloučené. Až v roce 1988 dostala moje sestra povolení jet na tři dny do východního Berlína, tam jsme se po dvaceti letech sešly – rok před pádem režimu! Povídaly jsme si v jejím hotelovém pokoji, každou chvíli otevřela dveře nějaká ženská a omluvila se, že se spletla. Zjevně nás sledovali, sestra se velmi bála… Když jsem za ní jela, musela jsem přes Point Charlie – nikdy nezapomenu na ten tunel, na vojáky se samopaly, na ten pocit strachu a paranoii.

Jaké to bylo, když jste v lednu 1990 poprvé zavítala zpět do Československa?

Překvapující. Přijela jsem jako asistentka belgické televize, chtěli jsme natočit film o sametové revoluci. Můj první dojem byl, že se tu nic nezměnilo, ale omyl – změnilo se úplně všechno. O pocitu beznaděje a promarněných let jsem natočila dva dokumentární filmy: Na Západ aneb Národní hrdost českého krystalu (1985) a na něj navazující Závorku a návrat do Čech (2002); jsou o mých přátelích Lídě, Jiřím, Martinovi, Evě a Janovi, rovněž emigrantech z osmašedesátého, v Závorce k nim přibyla Lucie, která však neemigrovala a žije v Praze. Zajímalo mě, jak se jim podařilo etablovat se v nové společnosti a z čeho čerpali sílu, a naopak jak se lidé, kteří zůstali doma, dokázali vyrovnat s podmínkami, do nichž je tehdejší režim uvrhl.

Rozhovor připravili Ladislava Chateau a Michal Škrabal, dokončení si lze přečíst v Tvaru č. 3/2015

Eva Houdová se narodila v roce 1947 ve Dvoře Králové, od roku 1969 žije a pracuje v Bruselu. Doposud natočila desítku vesměs autorských dokumentárních filmů, na mnoha dalších se podílela jako střihačka a skriptka. Pro bližší informace o její tvorbě odkazujeme na bakalářskou práci Jitky Ondruškové, dostupnou online na http://is.muni.cz/th/212384/.