Stesk po domově – autobiografie Belgie

Řada belgických spisovatelů se rozhodla usadit (a prosadit) v Paříži, onom kulturním magnetu, jehož síla je o to mocnější, mluvíte-li stejným jazykem. Belgickou kulturní emigraci provází společensky širší jev: schizofrenie země rozdělené mezi tři brojící etnika, většinové Vlámy a Valony a menšinové německojazyčné společenství, a několik jazyků či jejich variet, z nichž můžeme jmenovat na románské straně valonštinu a francouzštinu a na straně germánské vlámštinu, nizozemštinu a němčinu. Počet těchto jazyků vzrůstá s nuancovanější sebeidentifikací jejich mluvčích, takže kromě dialektů (pikardština, champenoiština, východní a západní vlámština atd.) se ještě, co se francouzštiny týče, rozlišuje francouzština jednak francouzská, jednak belgická, charakterizovaná určitými výslovnostními a lexikálními zvláštnostmi. Právě v belgické francouzštině je napsán román koncipovaný jako výstřední slovník belgičnosti, jímž se autor Patrick Roegiers, který se v roce 1983 natrvalo přestěhoval do Paříže, zapsal do dlouhé řady belgických autorů snažících se odpovědět na otázku, k níž společenské poměry jejich vlasti vybízejí: V čem spočívá belgická identita?, tedy Kdo jsem? Roegiers se v předmluvě ke svému románu svěřuje, že ho k napsání románu inspiroval pohled na umírajícího otce trpícího ztrátou paměti. Jeho otec – představitel umírněné střední třídy, nořící se do stále většího zapomnění a netečnosti, bez rodičů, opuštěný manželkou, zbavený snů a minulosti, neboť postupně zničil všechny osobní věci – se pro něj stal obrazem Belgie, nemilované, okupované, rozdělené vedví, již sám opustil a jež sama zapomíná na své děti. Autorův záměr nalézt své belgické kořeny a rekonstituovat svou identitu je tak velmi osobní cestou k dílu, jež autor charakterizuje jako autobiografii Belgie a rodinný román. Jméno románu Mal du pays je inspirováno názvem obrazu belgického surrealisty Reného Magritta, který malíř vytvořil za svého pobytu ve francouzském městě Carcassonne v roce 1941, tedy v době německé okupace Belgie, a který znázorňuje most, na němž čelem k divákovi leží lev (symbol Belgie?) a zády k divákovi stojí okřídlený muž v černém (anděl ve smutečním saku?), dívající se z mostu dolů. Název lze přeložit jako ustálené slovní spojení „stesk po domově“, ale také jako „bolest země“, či dokonce „zlo země“. V autorově inventáři mapujícím literaturu, výtvarné umění, zvyky, sport, kuchyni, jazykové zvláštnosti či výrazné postavy belgického života – ať je to Georges Simenon, který „navštívil myriádu zemí“, a přesto si uchoval svůj lutyšský přízvuk, Charles Baudelaire, jenž v Belgii, té zemi plné „hlupáků“, zemřel v exilu, anebo Henri Michaux, který se své vlasti rázně zřekl – však místo pro melancholii není. Roegiersův kumulativní, náznakový a humorný styl vytváří z belgické materie hravý obraz země, jejíž identita spočívá v neustálém přetahování, zpochybňování a popírání.

Lucie Koryntová

Identita

Individualistický, neukázněný, metodický, spořádaný, tradicionalistický a paradoxní, pecivál, liška podšitá, remcal, bručoun, kritik, rebelant, klašér,¹ hltoun, piják, vznětlivec, srandista, prořízlá huba, bezkonkurenční ožrala, hýřil, furiant, vejtaha, dobrák, vtipálek, notorický žrout, vyvolávač šarvátek, nenapravitelný švindlíř, daňový podvodník, chroustal chřestu, klopič piva, piják deště, hráč vogelpiku,² pelotu a biliáru, drtič syntaxe, metač kozelců, vykladač kameňáků či šutráků, zapomnětlivec, sběratel holičského náčiní, puntičkář, Belgičan, přátelský, nemluva, veselá kopa, colombofil a komiksofil, čtenář Tintina od 7 do 77 let, král razítek, jedlík koukebaků,³ hotový nešika, packal jako Gaston Lagaffe a čtverácký antihrdina pochybuje o své identitě.

Literatura

V Belgii, kde se hledá identita, se rádo donekonečna skloňuje slovo literatura, která se tím pro domácí obyvatelstvo stává blíže neurčitelnou, takže získává směšné nálepky oficiálních označení jako belgická literatura, francouzská literatura Belgie, belgické písemnictví francouzského jazyka, francouzské písemnictví Belgie, belgická literatura francouzského jazyka, francouzská literatura Belgie, národní literatura, francouzsky psaná belgická literatura, frankofonní literatura belgických autorů, francouzská literatura belgických spisovatelů, francouzská literatura Belgie, francouzská literatura v Belgii, valonsky psaná francouzská literatura, valonská literatura frankofonních belgických autorů, frankofonní literatura valonských autorů, francouzská regionální literatura Belgie, francouzská literatura frankofonních autorů Valonska, národní literatura valonských regionů, literatura belgických mluvčích Valonska, valonská literatura v belgické francouzštině, literatura v regionální francouzštině Valonska, obecná literatura valonských mluvčích, národní literatura valonské francouzštiny, valonská literatura frankofonní Belgie, valonská literatura francouzského jazyka v Belgii, francouzsky psaná belgická literatura valonského frankofonního společenství, frankofonní literatura regionálního valonského společenství v Belgii, valonské písemnictví belgických autorů frankofonní Belgie, francouzsky psané písemnictví ve frankofonním valonském regionu a jiné regionální označení literární valonské Belgie. V tom zápalu jsem bezpochyby některé z nich vymyslel. Ale přeháním jen trošičku. A to jsem ještě neřekl nic o poezii.      

Předsudky

Klišé stejně jako předsudky a zobecnění, která popírají či přiznávají odlišnosti, jsou imaginárními koncepcemi. V případě Belgie potvrzují dva úhly pohledu dvou nesmiřitelných polovin, dvou antagonistických a autonomních regionů, dvou „ras“, které nemají společnou historii. A to tím více, že na jazykové hranici rozdělující Belgii na dvě části se k tomu všemu připočítává choulostivý případ Bruselu, frankofonní enklávy na vlámském území, stávající se jablkem sváru. Jestliže jsou obyvatelé Bruselu obyčejně považováni za arogantní imperialisty, mezi dvě sočící společenství jsou stejnou měrou rozdělena následující otřepaná tvrzení: 

Vlám 

Vlám je pod vlivem germánské kultury.

Za války kolaborant.

Historicky utlačovaný; chce, aby jeho kultura a jazyk byly uznány.

Vlám je katolík, venkovan a nuzák.

Flandry jsou více malířské.

Bruggy jsou „Benátkami severu“.

Vlám je pragmatik, idealista a muž činu.

Odvolává se na Erasma.

Žije na severu země.

Úspěch.

Flandry jsou vybaveny moderními podniky a přizpůsobeny novým technologiím.

Bohatí Vlámové dotují Valony. 

Vlám už Belgii nevěří.

Expresionismus je vždy vlámský.

Vlám je separatista, nacionalista a je pro nezávislost Flander.

Symbolem Flander je lev.

Vlám je bohatý.

Považuje se za kulturně podřadného.

Ve Flandrech všechno vzkvétá.

Vlám má jediný problém: vlámskou otázku.

Provincialismus.

Vlám má moře a Šeldu.

Slogan: „Vlaanderen, to je má země!“

Polyglot.

Šovinistický a vlámčour, Vlám si myslí, že Valon je sráč.

Valon 

Valon je ve styku s kulturou francouzskou.

Za války člen odboje.

Geograficky zvýhodněný; neví, že jeho jazyk a kulturu nikdo nezná.

Valon je volnomyšlenkář, měšťák a socialista.

Valonsko je více hudební.

Lutych je „Hořící město“.

Valon je lenoch, fatalista a budižkničemu.

Chlubí se Descartem.

Vegetuje na jihu království.

Úpadek.

Valonsko trpí zvetšelostí svého průmyslu a zesnulým hutnictvím.

Chudí Valoni vybírají kasu správy sociálního zabezpečení.

Zato Valon ano!

Surrealismus je rozhodně valonský.

Valon je federalista, obhájce nezávislosti a hlásá připojení k Francii.

Symbolem Valonska je kohout.

Valon je chudý.

Pokládá se za duševně nadřazeného.

Ve Valonsku jde všechno z kopce.

Valon má jedinou otázku: valonský problém.

Regionalismus.

Valon má rašeliniště a Mázu.

Devíza: „Je několik Valonií.“

Monoglot.

Regionalistický a valoňák, Valon si myslí, že Vlám je velkej čůrák.

Král

Být králem je idiotské: co se počítá,

je tvořit království.

(André Malraux, Královský život)

Král symbolizuje zrod Belgie.

Neříká se král Belgie, ale král Belgičanů.

Král symbolizuje jednotu Belgičanů.

Král je symbolem jednoty království.

Král je symbolická personifikace národa.

Král je první Belgičan.

Král je také poslední z Belgičanů.

V Belgii král kraluje, avšak nevládne.

Belgičan je srdcem royalista, ale krále nežere.

Král Belgičanů není více royalistický než král. 

Dějiny králů v Belgii se vyprávějí takto: Leopold I., Princ sasko-kobursko-gothajský, prohlásil: „Nejsem Belgičan!“ Leopold III., nazývaný Obr, postoupil své zemi Nezávislý stát Kongo. Albert I., přezdívaný Král-rytíř, se zabil na skalách Marche-les-Dames. Leopold III., prohlášený králem osm dní nato, v roce 1951 kapituloval, načež abdikoval. Balduin I., řečený Smutný monarcha, dostal na svém pohřbu 120 000 kytic květin. Albert II. se při skládání přísahy tak klepal, až mu cvakaly zuby. 

Simenon, Georges 

Georgese Simenona jsem četl málo, ale vím, že publikoval téměř 400 knih, 192 románů pod vlastním jménem a 190 románů pod zhruba 80 pseudonymy počínaje Georgesem Simem a Christianem Brullem konče, nevyjímaje přitom Gom Guta, Pouma a Zetteho či Plicka a Plocka; že mezi lety 1924 a 1931 publikoval pod 19 pseudonymy 90 lidových románů rychlostí „70 slov za minutu, 80 stran za den“; že se podepsal pod stovky povídek a článků, 20 biograficky laděných děl, která byla v posledních letech života diktována na magnetofonové pásky; že začernil biliony stran, ořezal miliony tužek, vyřešil desítky záhad, strávil stovky tisíců hodin v potu a krvi, jichž ze sebe vycedil nevyčíslitelné množství kapek, upravováním slov, vět, odstavců, kapitol, teček, čárek, a dokonce středníků; že se setkal s tisícovkou fiktivních či skutečných postav majících jména z telefonního seznamu nebo později ze slovníků; že podepsal stovky tisíců pohádkových smluv a obdržel miliardy (švýcarských) franků, leckdy s 18%, a někdy dokonce i vyššími splátkami; že každý den při golfu zahrál 18 jamek; že poznal 10 000 žen, z nich 8000 prostitutek; že souložil v průměru třikrát denně, a to před snídaní, po siestě a před spaním; že obýval víc jak 40 domů, vlastnil stejný počet aut; že navštívil myriádu zemí, upoutal stovky milionů čtenářů všech národností, neboť je 18. nejpřekládanějším autorem planety; že svými 87 překlady v patnácti zemích podnítil stovky analýz, disertačních a diplomových prací v rozličných jazycích, a to nepočítám filmy (přes šedesát) a televizní seriály, jež byly natočeny podle jeho děl a v nichž v roli Maigreta vystupují Jean Gabin, Jean Richard nebo Bruno Cremer. Nejvíc mě však zaráží to, že si při tom všem uchoval – jako by nikdy nevytáhl paty z domu, nic nenapsal, nic neprožil, po celý život se nehnul z Hořícího města na březích Mázy – svůj mimořádný lutyšský přízvuk.

¹    Belgicismus klacher, clacher či clasher je ve wikislovníku vykládán jako „házet barvu, pivo nebo něco jiného“; odvozené slovo clacheur pak má mimo jiné význam „člověk malující prudkými tahy, aniž by se bál, že se zašpiní“.

²    Vlámské slovo vogelpik, jehož francouzským ekvivalentem je jeu de fléchettes, znamená „hra v šipky“.

³    Francouzským ekvivalentem vlámského slova koekebak je crêpe, česky „palačinka“.

Z francouzštiny přeložila Lucie Koryntová