editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

málokdy mě nějaký rozhovor, který jsme otiskli, tolik rozechvěl a vyvolal
ve mně tolik rozporuplných pocitů jako rozhovor v tomto čísle.
Dora Kaprálová odpovídá na otázky Svatavy Antošové z hloubky, přesně,
z jemné i ostrovidné citlivosti. Její berlínské obývání vezdejšího světa
radikálně otevřené souvislostem, nahlížející poctivě pod povrch věcí,
nestranící se přesahu mimo vymezené parcely umění a literatury, její neideologická
političnost (v níž je tolik poezie), to vše mě přivádí k nadšení.
Tak proč rozechvění? Proč ty rozpory? Možná proto, že cítím velmi
podobně. Miluju život, a přitom mě svět kolem čím dál víc děsí. Roky se
snažím vycvičit mysl, aby poslouchala pokyny rozumu, ale ona neposlouchá,
nýbrž jen naslouchá hukotu podsvětních vod srdce (pokud
ovšem neplachtí v moři snů). Ano, cítím, že dehumanizace – odlidšťování
a odcizování – nabírá v našem světě na obrátkách, valíc se přes nás
(možná už se jen převalujeme my ve svých neklidných nocích dávno už
na dně břicha obludy). Ta tektonická směs světa je dnes navíc násilná,
výbušná. Abychom se vyznali v horkém, a současně mrazivém světě,
chceme snadná řešení: někdo to za nás udělá (jen nevíme jak a ani se
nedozvíme co přesně), především ale vsadíme na efektivitu, a když ne
na ni, tak na flexibilitu. Ó jak rozumně jsme se rozhodli, a mezitím rozum
rozlije krev…

Rozum… „Rozum je sám,“ jak věděl filosof Vasil Rozanov. Dora Kaprálová
na jednom místě svého rozhovoru-básně říká: „Informace občas zabraňují
spatřit svět v jeho prosté kráse. Někdy je skutečně lepší zavřít oči
a jít si lehnout (tak by to udělal líný indián) nebo si jít hrát na pískoviště
(tak by to udělalo dítě). Být zkrátka jako matriarchální Divoký Býk nebo
mystická súfistka. Takoví Evropané by mohli mít konečně veselou a obřadně
spořádanou budoucnost. Slavili by, tančili, milovali by se a množili;
a možná by jen na ulicích měst přibylo trochu víc psích exkrementů!“
Právě tohle místo tak silně kontrastuje s našimi životy, které řídí strach –
náš každodenní chlebíček. Vyplouvají mi na mysl slova evangelia: „Neobrátíte-
li se a nebudete-li jako děti...“ Není to ale v tak složitém světě
šílená vize a nepotřebujeme spíš dospět? Jenže něžný prorok z Nazaretu
věděl coby Velké dítě, že dospělost dospělých je fasáda, za jejíž nehybností
nervózně vrčí oceán nevědomí. Tam má všechno světlo světa i jeho
zloba místo bez ladu a skladu. Věděl, kolik je v ní dětinskosti. Než její zkrvavené
piškoty, to radši životem zamazaná nebesa...

Přeji vám oči Dory Kaprálové.

Adam Borzič