Mít v sobě světlo

7. 3. 2015

Od roku 2007 žijete v Berlíně. Můžete srovnat, jaký byl před sedmi lety, a jaký je teď? Změnil se nějak?

Nedokážu bohužel oddělit, jak se změnil Berlín, od toho, jak jsem se tu postupně měnila já. Do Berlína jsem přišla za okolností, o kterých jsem si myslela, že mi mají dopřát spíš pocit prodlouženého výletu: podívat se, pobýt a šup zpátky domů – do své mateřštiny. Nemluvila jsem německy. Ta neznalost jazyka byla tristní. A v přibližnosti něčím krásná. Abych zjistila, proč tu pořád zůstávám, a abych se nezbláznila, natočila jsem po několika letech pro rozhlasovou stanici Vltava zvukový hodinový komix nazvaný Berlín – bublina přibližnosti. Jako mantru jsem si tou dobou často opakovala Leibnizovu větu: „Žijeme v nejlepším z možných světů.“ Gottfried Wilhelm Leibniz ve své studii z roku 1710 píše, že svět je nastolená harmonie, a pokud nám to nenasvítá, stačí se podívat na hladinu rybníka. Vidíme zdánlivě kalnou vodu, v níž ve skutečnosti žije spousta rozmanitých ryb. Svět je předem nastolená harmonie, kde veškeré dobro a zlo je jen iluzí. Aby to takto nasvítalo i mně, jezdila jsem tou dobou s malou dcerkou, tehdy miminkem, krmit kachny do treptowského parku, ke kapřímu rybníku. A točila jsem to. Občas nás tam u pláže s borovicí vylekali různí alkoholici a smažky, ale i tak jsem se tam pokoušela nahlédnout do barokních, světlých hlubin. Ne do tmy, která člověka obklopuje mnohem systematičtěji.

 

Jakou tmu máte na mysli? Co je pro vás jejím synonymem?

ou tmou myslím připouštění si beznaděje... Tím se oklikou vracím k tomu, co je pro mě na tomhle městě krásné. Baví mě, když ty vrstvy, které jsou v Berlíně částečně potemnělé nebo nesrozumitelné, najednou spatříte v nějakých nových souvislostech a užasnete, jak jsou rozmanité. V městských parcích jsou to třeba ta jezírka s kachnami, kterým hážete rohlíky. Rohlíky kachnám sežerou občas hbitější ryby, a když ani ty nejsou dostatečně dravé, pak je sežere pes, co náhodně skočí do vody... Nebo o kus dál pod Janowitzským mostem: bydlí tam tři polští bezdomovci, v tunelu. Už tři roky tam žijí spořádaným bezdomoveckým životem, přímo pod německou bankou. A v té bance – aspoň tak jsem o tom četla kdesi v novinách – pracuje nějaký vyšší úředník, který těm třem dává pravidelně peníze na jídlo. Stačí sejít z banky, pak po schodech dolů a spatřit ten tunel. Nad hlavami Poláků běžně chodíme, nad jejich hlavami jezdí S-bahny, nad nimiž se tyčí ve vzduchu jeřáby, developeři dál zabydlují volné prostory, ve kterých dosud žila spíš městská fauna a flora; o pár bloků dál svolávají přes facebook aktivisté demonstraci proti developerům. A nad tím vším krouží v zimě havrani, létají kavky, v příměstských norách tu žijí lišky a v houštinách divoká prasata. Takový je Berlín. Propojenost nepropojitelného. Bublina fragmentů. A k tomu ta fascinující, děsuplná historie. Nebo odjinud. Každou sobotu jezdím učit přes celé město do Wannsee češtinu. A vidím z městského vlaku, jak se Berlín pohupuje v jakési kachní pomalosti plné znavených turistů, jak to město dopřává člověku o víkendu iluzi pomalosti, což je dáno i těmi prázdnými, travnatými plochami. A pod tím přesto bují nervozní dynamika vrtaček a bagrů připravených i o sobotách k akci-destrukci, ke stavu, v němž se nachází celá naše zdegenerovaná Evropa. Životní styl se hlavně ve východní části nebo v centru mění neskutečnou rychlostí. Zdráhám se říct, zda k lepšímu. Nebo spíš, nechci vidět ten kal a bojím se být přehnaně optimistická. Prostě se východ a jih města neustále mění... Ale třeba v místě zrušeného letiště Tempelhof se podařilo neskutečné: areál, obrovská plocha pole, zůstal nezastavěným prostorem k odpočinku. Otázkou samozřejmě je, na jak dlouho.

 

 V čem vám připadá Evropa zdegenerovaná?

Žijeme v době mírné, nudné dekadence, nejistoty a vzájemné nesnášenlivosti vůči jakékoliv jinakosti. K tomu se pak pojí druhý extrém: všechno je možné, hranice nejsou, a to je jen další přetvářka. Přitom je dnešním bohem spíš nějaká národní korporace a populismus jejím archandělem – a k tomu ta vražedná starostlivost o správnou víru, ideologii a integraci imigrantů. Jako by se Evropa z těch nacionalistických mindráků malých národů nedokázala ani po dvacátém století vylízat.

 

dokončení rozhovoru si můžete přečíst v novém Tvaru s číslem 5


Dora Kaprálová (nar. 1975 v Brně), literární kritička, publicistka, prozaička, dokumetaristka a scenáristka. Studovala dramaturgii a scenáristiku na JAMU. Několik let psala glosy a recenze převážně o současné české poezii do Mladé fronty Dnes i jinam, pravidelně přispívala poslední dva roky do Zápisníku na webu Martina Reinera. Je autorkou oceňovaných rozhlasových dokumentů a řady profilových rozhovorů. Knižně vydala divadelní hru Výšiny (Větrné mlýny, 2001) a rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (Host, 2004, 2009). Editorsky připravila antologii Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (Větrné mlýny, 2009) či Říkadla pro tři holčičky a jednoho kluka (Zeno Kaprál, Větrné mlýny, 2014). Roku 2014 vydala v nakladatelství Archa Zimní knihu o lásce, jejíž vydání se právě chystá v Maďarsku. Z blogů psaných pro stránky Martina Reinera vyjde v nakladatelství Druhé město na jaře 2016 knižní próza. Žije v Berlíně, připravuje dokumentární filmy a živí se workshopy s dětmi, tlumočením, překlady, psaním filmových scénářů a příležitostným dabingem.

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 32. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz